První karaoke, poslední večeře a norský konec

Už je to tak, můj pobyt v norském Bergenu už se objevuje jenom v minulém čase. Tenhle příspěvek píšu ve vlaku z Prahy do Ostravy, domov se blíží rychlostí zhruba 130 km/h. Ale o tom teď mluvit nechci. Důležitá byla totiž poslední noc, než jsme se Zuzkou definitivně opustili to, co jsme si čtyři a půl měsíce užívali: Bergen v dobrém i ve zlém. Co si budem nalhávat, hlavně v dobrém. A tím začnu.  

Nakrmte Fantoft!  

Poslední den jsem strávil uklízením pokoje, abych pak hodinu a půl čekal na inspekci správců kolejí, kteří nepřišli, takže jsem naživo neslyšel ocenění práce, kterou jsem tak pečlivě nedělal snad nikdy v životě. Utřel jsem prach i ze šprušlí radiátoru, ze stínidel všech lamp, z dřevěných rantlů kolem pokoje, dokonce i pod postelí jsem ten hadr párkrát protáhl, aby bylo všechno opravdu dokonalé. A oni pak nepřijdou, i když mi dali termín kontroly ještě o půl hodiny dříve, než jsem ho chtěl já. No ty vole!

Ale co už, jejich problém. Podle mě bylo uklizeno perfektně, dokonce i okno jsem umyl (fakt jsem sám na sebe čuměl, jak jsem akční), takže věřím, že budou inspektoři spokojení. Devadesát minut čekání jsem utnul posledním výletem do centra města, abych ulovil nějaké last minute suvenýry, což se podařilo, takže věřím, že spokojenost bude na všech obdarovaných frontách.

Pak jsme se vrátili na koleje (taky naposledy! Sentiment!), abychom začali s Henriho velkolepým plánem. Vzhledem k jeho zapálení pro charitu to občas vypadá, že chce nakrmit celý Fantoft, což včera večer znamenalo asi deset lidí v naší malé kuchyni pro dva, maximálně čtyři lidi. Ale já jsem se na přípravách moc nepodílel, protože jsem měl pořád ještě plné ruce balení kufrů, takže celkem pohoda. 

Psí spřežení, vířivka a karaoke

Nejdřív jsme teda jedli, pak jsme začali něco pít (poslední večer se musí zapít, to se na mě, puritáni, nezlobte) a přesunuli jsme se do kuchyně na bloku C, kde bydlí další hromada Francouzek. Tam jsme se dověděli o jejich super výletu do Tromsa, na Lofoty a další super místa severu Norska, kam se jednou pojedu určitě podívat, protože řídit psí spřežení za doprovodu milionů hvězd a monstrózní polární záře je něco, co prostě musím zažít. Stejně jako vířivku na zádi lodi, když je venku mínus deset, ve vodě plus pětatřicet a vy se jenom tak válíte a sledujete, jak padají hvězdy, protože máte znova neskutečnou haluz a jedete na tohle místo uprostřed nejhustšího meteorického roje za poslední roky.

Další zastávkou večera byl opět náš dvojpokoj a premiéra (spojená s derniérou, naštěstí!) několikahodinového skupinového vytí, které Japonci kdysi označili jako karaoke, což zní mnohem víc cool. Když jsme se všichni opřeli do refrénu z Osobního strážce, bylo nás slyšet přes pět pater. Dobrý výkon na "unplugged" karaoke, možná by to ocenila i samotná Whitney Houston. Jo a bylo to falešné jak prase, ale no a co? Norsko superstar nehledá.

Po zhruba třech hodinách obrovského nasazení jsem se vyřvaným hlasem loučil s partou lidí z Francie, a pak jsme zbyli na pokoji jenom já, spolubydlící Henri, bláznivý Švýcar Lukas a Zuzka. Zabili jsme poslední hodinu hraním karet a pak už jsme se všichni vydali na zastávku Bybanenu, kde nastalo velké loučení s Lukasem a Henrim a odjezd na autobusák, přesednutí na letištní bus a příjezd na letiště. 

"Náhodná" prohlídka na letišti a podobné radosti

Tam bylo na můj vkus až moc zmatků, dvakrát jsme museli procházet přes rámy, a jednou si mě vybrali na "náhodnou prohlídku". Chtěl jsem se zeptat, jestli je to "náhodná prohlídka" jenom proto, že jsem černý, ale šestý smysl mi říkal, že na takové vtípky nebyla ochranka v sedm ráno zvědavá, tak jsem raději držel ústa. A prohmatávala mě ženská, která nakonec s neskrývaným zklamáním zjistila, že žádnou bombu nemám, a to ani přilepenou na chodidle. Musela být fakt úplně blbá, protože mi sahala holýma rukama na ponožky, které za sebou měly několik hodin v botách. Mňam! Sice mi přišlo trochu divné, že zrovna Norové nedodržují pravidla osobních prohlídek, kdy chlapa prohledává chlap, zatímco ženskou ženská, ale neměli jsme moc času, tak jsem vynechal i tuhle námitku, abychom konečně mohli pokročit do dalšího levelu.

Zajímavé je, že po mně nikdo nechtěl vidět občanku. Stačila jim letenka (respektive palubní lístek), což není tak úplně super vzhledem k tomu, jak často se mi ztrácejí věci, ale tentokrát jsem nic neztratil, takže pohoda.

Mezipřistání v Oslu bylo fajn osvěžení surrealistickou vánoční výzdobou (scéna Santy s čajovou konvicí v ruce, jak rajtuje na tygrovi jdoucím po škrabce na sýr se totiž moc často nevidí), a když to s náma pilot v Praze švihnul o ranvej tak, až všichni poskočili v sedadlech a byli rádi za bezpečnostní pásy, mohl jsem se poprvé znova nadechnout vzduchu v České republice.

Jo a za tři dny je prý konec světa. Jestli to vyjde, tak mě to fakt pořádně naštve! Ale jak řekla Zuzka, dokončit Erasmus jsme stihli, tak co. Souhlas!

Pohádka o chajdě na konci světa a horor o sněhové bouři a urvané střeše

Poslední víkend v Norsku! To chtělo pořádný výlet, aby bylo na co vzpomínat. "Tohle bude náš poslední zážitek, kámo. Nechci mít poslední norskou vzpomínku na pokoj na Fantoftu," vyslovil Henri ultimátní argument, a já jsem věděl, že je jasno. Jede se na chatu!

Můj akční spolubydlící byl na stejném místě o týden dřív, aby okoukl situaci, takže jsme před sebou měli jednoduše perfektní víkend zhruba uprostřed Norska, všude kolem jenom krásná zasněžená krajina, spousta hor a kopců, zamrzlé řeky a jezera, a do toho naše chata s kamny v hlavní místnosti, ale taky s radiátory, takže za pár hodin bylo teplo jak v sauně, což se dokonale propojovalo s hromadou jídla, které jsme si na ty tři dny dovezli s sebou jako správní "lufťáci". 

Rukavice jsou základ! 

Tak, to byla pohádka. Jenže se trochu měnila hned od chvíle, kdy jsme přijeli na vlakové nádraží v Bergenu, protože Henri neověřil, v kolik jede vlak, takže jsme čekali v pořádné kose asi dvě hodiny, než jsme konečně mohli naskočit do vagonů a vydat se směrem na Oslo, po údajně nejkrásnější železniční trase v Evropě. A bylo pořád co sledovat, na okně jsem byl přilepený skoro jako děcko na výloze hračkářství. Bohužel mi nějak nejdou přidávat fotky, tak snad jindy.

Po zhruba dvou hodinách jsme dorazili na stanici Hallingskeid, kde byla i naše chata. Samozřejmě jsme si jako frajeři nenasadili rukavice, protože to je přece jenom kousek. Cha chá, můj omrzlý palec by dokázal vyprávět, jak může i zhruba pět minut bez rukavic v silném větru a zhruba mínus deseti zmrazit prsty. Pomalé rozmrzání mi pak připadalo, jako by se mi nějaký mikroskopický trol zkoušel prořezat nožem z prostředku prstu směrem ven. Paráda, krása, nádhera, fakt. 

Bomby jako od Tysona

Když jsme konečně dokázali znova chytat do rukou i drobnější věci než špalky dřeva, rozjely se hody: kuřecí stehna, opékané brambory, spousta zeleniny, ale taky ještě šunka, rýže, prostě hromada jídla. Poslední výlet je holt poslední výlet, i když peněženka brečí jak o život. Podobná situace se opakovala s večeří, akorát venku začalo pořádné divadlo. Vítr nabíral sílu, kterou jsem v Česku ještě nezažil, venku se nedalo skoro ani chodit, protože když jste chtěli jít po větru, hrozilo, že vás to odfoukne, a když proti větru, bylo to jako dostávat každou mikrosekundu bombu do obličeje jako od Mika Tysona z doby, kdy ještě neměl kérku na ksichtu.

Takže jsme se drželi převážně v chatě, což nikomu nevadilo, protože jsme měli karty, ale i notebook s filmy a s muzikou, nuda teda rozhodně nehrozila. Obzvlášť když se člověk opřel o stěnu a nechal si masírovat záda bouří, která s chatou lomcovala čím dál víc. Poprvé jsem se začal ale bát až kolem pěti ráno, kdy mě vzbudil fakt děsivý kravál, jak vítr narážel do chaty, a ta vypadala, že se každou chvíli nadobro vzdá. Skákaly hrníčky na poličkách, příbory v šuplících, no prostě horor jak vyšitý. Rozhodl jsem se to zaspat, protože bych byl po několika hodinách strachu akorát zbytečně unavený, a navíc by to vůbec ničemu nepomohlo. Až budu velký, chci být pokaždé takhle rozumný. 

 Vánoční večeře 

Druhý den se to trochu zlepšilo, ale i tak jsme sobotu strávili v chatě, protože vítr byl pořád ještě silný a na žádnou túru jsme si netroufali. Sobota byla ale hlavně ve znamení velké vánoční večeře, kdy jsme si upekli celé kuře, brambory, mrkev, připravili hromadu další zeleniny, pak i plněné papriky, vlastní chleba a na závěr čokoládovou buchtu. Docela nám to šlo! 

V neděli bylo už úplně skvěle, takže jsme šli aspoň na chvíli sjíždět kopce na plastových "lopatách" a pak se klouzali na zamrzlém jezeře. Pohodově jsme tak zakončili náš prodloužený víkend, abychom se pak po dvou hodinách čekání na zpožděný vlak a dalších dvou hodinách ve vlaku dočkali hnusného upršeného Bergenu, i když jsme v pátek odjížděli z krásného zasněženého města. Škoda ho!

Zima v Bergenu je super! A lidi taky

Musím říct, že jak mi lezl krkem věčný déšť, tak typický pro Bergen, všechno se zlepšilo ve chvíli, kdy teploty nadobro spadly pod nulu. Místo otravného deště tady teď často sněží, což je mnohem hezčí a zároveň pohodlnější pro běžný pohyb. Sice je pořádná kosa (sice ani ne mínus deset, ale vysoká vzdušná vlhkost způsobená nedalekým mořem teplotu pocitově sráží ještě o dost níže), ale aspoň člověk nemusí pořád skákat přes kaluže za neustálého zápasu s obráceným deštníkem v silném větru.

Sněží! Jupí!

A tak nám ani nevadí, že trochu vymrzneme, když přebíháme z vyhřáté velké kuchyně do klubu, kde jsme si byli včera zahrát fotbálek a vypít nějaké to pivo. Letos naposledy. Klub totiž včera (v pondělí) ukončil svou sezonu, znova otevře až někdy v lednu. O téhle blbé zprávě jsme se dověděli až dnes (v úterý), takže jsme se ani nemohli s klubem pořádně rozloučit, ale musím přiznat, že jsme to pojali velmi zodpovědně, i když jsme o tom nevěděli.

Byl totiž den, kdy jsme se loučili s Marťasem, kterého ale já a mí ostatní kamarádi z Brna uvidíme už v lednu. Podávaly se chipsy, koláč, čerstvě upečené sladké motance, které bohužel vzhledem ke své chatrné slovní zásobě v oblasti cukrářských výrobků neumím pojmenovat, ale taky třeba domácí hruškovice, kupovaná slivovice, domácí víno, kupované šampáňo (samozřejmě se Henri musel hned zeptat, jestli je to pravé šampaňské, takže od té chvíle všichni říkali jenom "šumivé víno") a nějaké to pivo.

Skoro celá naše rozlučková česko-slovensko-rakousko-švýcarsko-holandsko-francouzsko-norská parta

Tahle ďábelská kombinace vyvolala u většiny účastníků rozlučkové party velmi přátelskou a veselou náladu, takže jsme pak v klubu nebyli příliš oblíbenými návštěvníky, protože jsme řvaním GÓÓÓÓÓÓL! po každé povedené akci ve stolním fotbálku rušili soustředění amatérských pingpongistů a hráčů biliáru. Bylo nás ale o hodně víc než jich, takže měli smůlu a na víc než utrápené pohledy se nezmohli.

Dnešek byl taky fajn, objevil jsem v obchodě něco, na co už jsem číhal asi tři dny, takže se mi podařilo udělat perfektní nákup dárků, které nejsou jen obyčejnými tradičními suvenýry s norskými barvami. Těch už doma stejně máme plno po návštěvě mého rodinného příslušníka, který si nepřál, abych se o něm na blogu zmiňoval, takže je zbytečné vozit druhou várku stejných věcí.

Zítra (ve středu) jdeme s Henrim ještě lovit nějaké norské svetry, ale nejsem si úplně jistý, že si chci nějaký koupit, uvidíme. Pak se mrknem na výstavu perníkového městečka, které by mělo být podle organizátorů největší na světě. Já už jsem tam jednou byl, ale nechali nám vstupenky, takže tam s mým spolubydlícím zajdu ještě jednou, fakt to stojí za to. Níže aspoň jedna fotka pro ilustraci, je to zhruba procento všech vystavených výtvorů.

Všude spousta perníku!

Zkouškové (skoro) končí a začíná nejhorší období

Už je to tak. Zkouškové období se nám pomalu chýlí ke konci, což znamená začátek loučení s kamarády, které tady člověk za těch několik měsíců poznal. A je to sakra blbá doba, protože u spousty lidí víte, že je vidíte naposledy v životě.

Povedlo se mi potkat lidi mnoha národností. Znám se s lidma z Indie, Kanady, USA, Ghany, Jižní Koreje, Jihoafrické republiky, potkal jsem i Australana, Novozélanďana, ale hlavně spoustu lidí z "méně exotických" zemí Evropy, jako třeba Francie, Španělsko, Německo, Švýcarsko, Velká Británie, ale taky Lotyšsko, Norsko, Finsko, Polsko, Slovensko a samozřejmě i pár lidí z Česka.

A je to super pocit, když člověk vytáhne paty z malé České republiky a začne poznávat svět, začne uvažovat jinak než jen v mantinelech Evropské unie (nebo nedejbože jenom ČR). Rozšiřování horizontů a získávání nadhledu byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem chtěl jet na Erasmus (pak poznání aspoň kousku Skandinávie, procvičení angličtiny atd.), takže si myslím, že tenhle plán se mi celkem daří plnit.

Ledovec, chaty, lyžovačka, rozlučky

Každopádně věřím, že posledních čtrnáct dní v Norsku si ještě pořádně užijeme. Dneska jsem s Henrim seděl u stolu při večeři a bavili jsme se o tom, že i když už za dva týdny budeme oba dva doma, se svou rodinou a se svými kamarády, musíme si zbytek našeho pobytu pamatovat na celý život.

Takže plánujeme třídenní výlet k ledovci, budeme spát v horských chatách a možná pojedeme i do Vossu, nejbližšího zimního střediska, na jednodenní lyžovačku/snowboarding. Do toho je třeba připočítat spoustu rozlučkových party, které každým dnem začnou a na které se už teď strašně těším, protože když už se máme loučit, tak aspoň ve velkém stylu.

Pořád je co dělat!

A pak už jenom vyřízení formalit na fakultě, uklízení pokoje, vyhazování nepotřebných papírů a balení kufrů. Tuhle činnost fakt nemám rád, protože to pokaždé znamená, že něco končí. Ať už je to odjezd z dovolené, kde jste si užili spoustu srandy, nebo třeba konec půlroční zkušenosti se životem v úplně cizím a neznámém prostředí, kde jste si už parádně zvykli. A doma čekají jenom starosti: diplomka, státnice, uvažování o práci a tak dál.

Nejdůležitější je ale nezapomínat, že zatímco jedna etapa končí, něco nového čeká hned v dalším kroku. Takže se už docela těším, až se na Letišti Václava Havla poprvé zase nadechnu českého vzduchu a začne další série mé vlastní reality show. Pokud všechno dobře dopadne, budeme mít například s Andrejem už třetí rádiový pořad na studentském rádiu Masarykovy Univerzity, tentokrát mnohem více zaměřený na naše extravtipné kecy, ale o to libovější bude muzika, protože ji budeme muset ještě pečlivěji vybírat a třídit. Možná se taky vydám na primární výzkum pro svou diplomku na pár týdnů do zahraničí, no a možná v létě zmizím zase na delší dobu někam pryč z Česka. To všechno je teprve ve fázi plánování a úvah, takže je pořád co dělat, a to je hlavní! 

Su vinař!

Právě mi došlo, že jsem vás ještě neseznámil s největším bizárem celého norského erasmu, kterým je příprava vlastního vína. Vzhledem k tomu, kolik tady stojí nejlevnější flaška vína (kolem 90 NOKů, což je při současném kurzu něco kolem 300 Kč), je mezi zahraničními studenty dost oblíbené "vaření" vlastního vína.

To se tak projdete do Vinmonopoletu, což je síť norských licencovaných obchodů s alkoholem, a koupíte si krabici plnou různých sáčků. Ty pak v různých časových intervalech přidáváte do barelu s vodou. Jen tak mimochodem, nikde jinde kromě Vinmonopoletu nemáte šanci koupit si nic alkoholického kromě piva, pokud nepočítáme bary a hospody. A lidi tady kupodivu neumřeli žízní, takže i kdyby se něco podobného zavedlo v Česku jako důsledek metanolové aféry, věřím, že i my to přežijeme.

Přefiltrované víno

Zpátky k výrobě domácího zázraku:

Vypadá to, jako by to někdo právě vyblil.

Nejdříve nasypeme do horké vody strašně moc cukru a pak hromadu rozinek, v případě bílého vína spolu s nakrájenýma jabkama, aby bylo kvašení ještě trochu vytuněné. Pak se to zavře deklem, nasadí se taková speciální fičura (které se u nás doma říkávalo bulkátko), která zachytává unikající oxid uhličitý a reakcí s vodou ho přeměňuje na kyselinu, což vás zachrání od udušení. Ne ta kyselina, ale ta reakce, chápeme se.

Po několika dnech přidáme různé tekuté i sypké srandy, jejichž názvy nezní vůbec zdravě, no a celkově po deseti až dvanácti dnech a přefiltrování máte plný barel domácího vína, kdy vás litr vyjde zhruba na 10 NOKů, tedy asi 34 Kč. A to se vyplatí! Třeba Španělé toho mají furt plné PET flašky, míchají si to s colou nebo se spritem a chlastají to furt.

Vzhledem k tomu, že je potřeba po každé akci s tímhle domácím patokem myslet na vypití aspoň půl litru vody, jinak hrozí bolehlav velikosti menšího atomového výbuchu, rozhodně bych to nepil denně jako oni, ale tak proti gustu žádný dišputát, však víme. Naštěstí nehrozí vznik metanolu, takže se člověk nemusí bát napít, ale co si budem vykládat, jako Pálava to zrovna nechutná.

Končí sranda, začíná zkouškové

A je to tady, můj první příspěvek o škole. Přichází přesně v pravou chvíli, protože se velmi rychle blíží zkouškové období, nejneoblíbenější část roku pro všechny vysokoškolské studenty.

Plná učebna, všichni sedí a poslouchají... Ano, tohle je obrázek z uvítání na začátku semestru. Teď vypadají přednášky úplně jinak.

Letos by to neměl být takový hardcore jako před rokem, kdy jsem si nacvakal v informačním systému předměty za padesát kreditů, abych v průběhu semestru udělal dva předměty a pak za dva týdny zbouchal pět zkoušek, což vyústilo ve skoro měsíc zimních prázdnin. Nervy tehdy dostaly pořádnou masáž stresem, panikou a vztekem, stejně jako na konci minulého semestru, a vlastně každého předchozího. A taky bylo dost času na dohnání spánkového deficitu, bez kterého by to snad ani nebylo to pravé zkouškové.

Právě jistota nedostatku spánku mi proto zajistila, že mi zaplesalo zatím klidné srdce nad nabídkou místního supermarketu REMA 1000, kterému stejně jako místní říkáme hezky norsky "réma túsn". Obrovská sleva na coca-colu, kdy za pět jedenapůllitrových flašek zaplatíte 50 NOKů, což je zhruba čtyřicet procent běžné ceny, se totiž hodila právě při vytváření kofeinových zásob na zkouškové. Ještě čekám na podobnou super slevu u krabice s redbullem, ale zatím nic. Snad se dočkám!

Moje zkouškové bude letos o dost kratší, než bývá normálně. Čeká mě jedna take-home exam, tedy zkouška, kterou si můžu vzít domů, a jedna oral exam, tedy ústní zkouška. Take-home exam spočívá v tom, že si 28. listopadu v devět hodin ráno přečteme ve školním systému zadání naší zkoušky, a pak máme do 5. prosince nabušit tři až čtyři tisíce anglických slov v podobě jakési eseje na dané téma. Vypadá to zhruba na deset normostran, tedy nic, na co bych nebyl vycvičený pěti roky poctivého datlování na domácí FSS.

Situaci trochu komplikuje fakt, že 4. prosince v 8.45 mám být nastoupený na fakultě před dveřmi číslo 774, kde na mě už budou čekat vyučující z druhého předmětu a ústní zkouška. Ta se skládá z patnácti minut prezentace na téma, které jsme si vybrali a zpracovali už dříve, a z patnácti minut zkoušení znalostí látky z literatury a přednášek.

Plánem je se teď souběžně připravovat na obě zkoušky, zatímco 28. listopadu se začnu soustředit naplno na "domácí zkoušku", a to až do 3. prosince, kdy bych chtěl mít ideálně skoro všechno napsáno, abych pak do rána 4. prosince vyladil poslední detaily pro ústní zkoušku. Po ústní zkoušce se vyspím a nadrtím zbytek domácí zkoušky, abych 5. prosince dopoledne mohl jít vítězoslavně vytisknout dva kusy svého počinu a zanést je na recepci. Tak uvidíme, jak to vyjde. Asi půjdu ještě přikoupit colu.

Čas prchá jak splašená mrcha

Souhlasím s výrokem Zdeňka Pohlreicha, který kromě legendárních hlášek typu "Jsem utahanej jak šňůra vod hajzlu" nebo "S tebou zatočím jak s kolotočem!" přišel i s obsahem mého titulku. Člověk se tady totiž sotva rozkoukal, aby zjistil, že za měsíc už jeho norská mise končí a jede se domů.

A to je škoda, protože jsem si tady už zvykl. Zvykl jsem si na angličtinu s kamarády, zvykl jsem si i na to, že v obchodě nakupuju spíš podle obrázků než podle názvu, protože norsky neumím, dokonce mě už ani tak strašně neprudí věčný déšť. A za měsíc touhle dobou už budu sedět zase v letadle a mířit zpátky do Prahy, tentokrát už na Letiště Václava Havla. A pak domů, po čtyřech a půl měsících zase do vlastní postele.

Co se za tu dobu změnilo v Česku? Řekl bych, že nic. Lidi pořád nadávají na vládu, která tam pořád sedí, akorát se pro uklidnění publika sem tam vymění nějaký ministr. Žádná změna. Holky vyhrály tenisový Fed Cup a kluci možná dneska dotáhnou k vítězství i finále v Davis Cupu, což z nás udělá absolutně nejlepší tenisový národ roku 2012. Za Kladno zase hraje Jarda Jágr a góly tam hrne snad buldozerem. Můžeme děkovat sportovcům za jediný okamžik, kdy je člověk hrdý na to, že je Čech. Jinak ani není moc o co stát, co si budem nalhávat.

A proto doufám, že zase co nejrychleji z té naší zkorumpované žumpy vystřelím někam pryč. Bylo by fajn vrátit se do Norska třeba na celé Ph.D., když tady doktorandi berou víc peněz než v Česku poslanci. Teď myslím oficiální plat, bez "odkloněných" peněz. Asi bych se nezlobil, kdybych si mohl díky platu doktoranda jezdit každý rok klidně v létě na opalovačku na Maurícius a v zimě třeba do Aspenu na snowboard. Trošku jiná liga než terciární školství v ČR. Škoda, že nemáme ropu. Anebo kdyby se aspoň tak nekradlo... Achjo.

Ale na jednu věc se těším: až budeme v lednu volit poprvé v přímé volbě prezidenta. Naštěstí skončí vyhrožování Ivánka, posílání nábojnic a hloupé kšeftaření s hlasy. A hlavně doufám, že to vyhraje potetovaný Franz, ať jsou zase ve světě plné noviny České republiky. To bude teprve prdel!

Život není fér!

Ano, děti, dnes si budeme povídat o tom, jak nespravedlivý dokáže být náš svět. Nebojte se, nebudu vyprávět o hladovějících dětech v Africe, teroristických útocích všude ve světě, ale ani o tom, jak je tady hnusné a drahé pivo, zatímco v České republice máme plzničku jak křen za tři pětky.

To všechno jsou otřesné nespravedlnosti, se kterými se více či méně často potkávám, ale dneska, dneska mě žere něco úplně jiného. Momentálně je mi jedno, kolik lidí umře na AIDS za jednu minutu, nebo třeba že v KLDR jsou pořád komanči se svou monstrózní pseudoarmádou a lidi tam nemají co žrát, dokonce mě ani netrápí, že v Japonsku budou mít ohňostroj na Silvestra zase o spoustu hodin dřív než já.

Prostě jsem nevyhrál turnaj ve stolním fotbálku! Já vím, je to blbost. Ale fakt jsem chtěl vyhrát... Dokonce jsem měl dneska i docela formu, ale bohužel blbý los a trochu slabší spoluhráč, než jsem očekával, mi moji situaci moc neulehčili. Ale ne, konec výmluv, prostě jsme sice vytřískali ve skupině všechny tři týmy s úplným klidem, ale ve čtvrtfinále už to nevyšlo, byli jsme horší než soupeř.

Potud ještě v pohodě, zatím dýchám klidně a tepovka je taky v oukeji. Jenže vidím rudě, když si vzpomenu na ty sraby, které jsme ve skupině rozmázli 13:5, a oni to nakonec dotáhli díky obrovské haluzi až na čtvrté místo, zatímco my jsme skončili na trapné 5. až 8. pozici. Chápete to? Dělené umístění! Prostě jsme nebyli dost dobří ani na to, abychom měli vlastní místo! To je fakt potupa.

No nic, tak jdu asi trénovat na ten ping-pongový turnaj...

Tak se ukažte, srábci!

V našem studentském klubu konečně pořádají turnaj v něčem, kde bych snad mohl uspět. Po soutěži o nejlepší zvířecí či filmovou postavu, kde jsem se demonstrativně nezúčastnil, a po lehce nadprůměrném výkonu v soupeření o nejlepší halloweenskou masku, přichází turnaj ve stolním fotbálku.

Už jsem se bál, že nebudu mít šanci zúročit to, co jsem se naučil za více než tři roky u fotbálkového stolu, který jsme měli na brněnském privátu. A ono to přišlo! V sobotu máme velký turnaj dvojic v tomto oblíbeném hospodském sportu, takže musím ještě trochu potrénovat, abych si pak mohl užívat světla reflektorů a objektivy kamer.

Dobře, nebude to tak žhavé, ale myslím si, že můj tým má docela slušnou šanci na úspěch, a to hned ze dvou důvodů. Prvním je, že jsem zatím hrál jenom proti lidem, kteří nebyli o moc lepší než já, takže s trochou štěstí půjdou porazit. A tím druhým je, že za to asi nebudu moct tak úplně já, ale spíše můj spoluhráč.

Ozval se mi totiž jeden Němec, že by se mnou rád hrál. A jen tak mimochodem prohodil, že v Německu se účastnil nějakých soutěží ve fotbálku. Po nenápadných testovacích otázkách ohledně oleje na tyčky a omotávky na madla jsem usoudil, že to bude chlapec rubat asi tak o čtyři levely lépe než já. Ale to mi vůbec nevadí, když bude hrát se mnou, cha cha!

Tak mi držte palce, dneska večer si jdeme s mým novým spoluhráčem poprvé trochu zahrát, už se docela těším. Jenom doufám, že mu to nebudu moc kazit. Snad mě potká forma! Protože pokud ne, tak už fakt nevím, co bych tady mohl vyhrát. Určitě to nebude příští turnaj v ping-pongu, i když jsem se brutálně zlepšil, dokonce už se trefím do míčku!

Problematika života na studentských kolejích

Samozřejmě pro spoustu z vás tady nebudou žádné extra novinky, protože jste si podobných radostí užili taky dost, jenže já jsem na kolejích nikdy předtím nebydlel. A musím se přiznat, že jsem fakt rád.

 

Problém č. 1: smrad a původ smradu

Člověk by si řekl, že dospělí lidi mají aspoň trochu rozumu. Nemají. Častokrát se tak dá potkat po cestě od vchodu až po dveře pokoje takový humus, že se člověk občas bojí, aby nepřidal vlastní nálož, čehož by si nikdo ani nevšiml. Dvakrát jsem ve výtahu dostal takovou ránu do čichových buněk, až jsem si myslel, že je pošlu raději po schodech. Někdo totiž asi nestihl doběhnout na záchod, takže to vypustil v kabině. Naštěstí je ovládání výtahu natolik jednoduché, že jde zvládnout i ve smradu, ze kterého slzí oči.

BUH! s námi a smrad pryč.

Druhým dárkem, jehož nadílka na chodbách se rapidně zvyšuje po pravidelné páteční kalbě v našem kolejním klubu, je parádní abstraktní obrazec na podlaze, který umělci vytvoří za pomocí zvratků a gravitace. Prostě normální grcka, koláč, kosa, tyčka, všichni asi známe. Ale oproti hovnu ve výtahu je to ještě pohoda, protože chodby jsou tady naštěstí docela velké, takže smrad není tak koncentrovaný.

Aby toho nebylo málo, někteří spolubydlící nechávají na společných chodbách další překvapení. Nevím, jestli to je třeba nějaká snaha o kulturní obohacení, ale lidi mého kmene jsou zvyklí odnášet odpadky až do popelnice, nejen před dveře vlastního příbytku. Ale na druhou stranu je nutné přiznat, že si člověk aspoň může trochu potrénovat fotbalové dovednosti a soutěžit, kdo napálí pytel s bordelem na delší vzdálenost.

 

Problém č. 2: stávkující výtah

Když už se s vámi ve výtahu nevozí "hnědý pasažér", častokrát se nemůžete vozit ani vy sami. Za poslední měsíc už výtah nejezdil pětkrát. A před chvílí jsem zjistil, proč. Prý je velmi populární uvnitř skákat a zpívat u toho nějaké podivné francouzské popěvky, což samozřejmě vede k zaseknutí výtahu a jeho nefunkčnosti po celý zbytek víkendu, protože tyhle prasárny se samozřejmě nejčastěji dějí opět v pátek, kdy je party, a v Norsku se o víkendu prostě nepracuje. Zajímalo by mě, jestli by opraváři výtahu o víkendu byli schopní vytáhnout paty z baráku, kdyby ve výtahu uvízli nějací lidi. Ale zkoušet to nebudu.

Není zas tak velký problém udělat dvacet kroků a svézt se výtahem ve vedlejším bloku, nebo udělat zhruba sedmdesát kroků a vyběhnout si schody do pátého patra, ale obojí je zbytečná zdržovačka, navíc spojená s potkáváním zmiňovaných pytlů s odpadky.

 

Problém č. 3: hluk

Kde jsou ty časy z brněnského Obilňáku, kde dělají ožralci kravál maximálně dvakrát do týdne po cestě z hospody. Bydlení u brněnské porodnice mělo spoustu výhod, mezi nevýhody bych zařadil jenom každotýdenní pochodování toho blbečka v kápi, který huláká žvásty o hříšných potratech.

Tady je hluk pořád. Dneska například celý den někdo něco potřebuje natlouct do zdi, ale asi mu to moc nejde, protože v různě dlouhých intervalech tříská kladivem zhruba od desíti ráno až doteď (půl sedmé večer). Před čtyřmi dny, když tady poprvé sněžilo, se zase musela hromada lidí venku koulovat asi do dvou do rána. Ať se v tom sněhu válejí klidně celou noc, ale ať proboha furt neřvou!

Připadám si trochu jako nerudný důchodce, ale prostě mám rád klidné prostředí. Bydlíme už asi osm let na vesnici, v Brně jsem celou dobu bydlel taky jenom na klidných místech, takže jsem si tak nějak zvykl, že je ticho, pokud na tom sám něco nezměním. A taky není nikde nablito, výtahy fungují a všechno je prostě úplně na pohodu. Co by ale za poblitý výtah daly takové děti v Africe! No, nejspíš vůbec nic, protože nic nemají. Takže bych měl být vlastně rád, že nejsem v Africe!

Halloweenská party byla fakt děsivá

V pátek se v našem kolejním klubu na Fantoftu (s originálním názvem Klubb Fantoft) uskutečnila pravidelná hopsačka, diskárna, balírna, no prostě party. A aby to nebylo moc stereotypní, organizátoři se snaží každý týden vymyslet nějaké téma, které nám všem dají dopředu vědět prostřednictvím facebooku či plakátků vylepených všude kolem.

Bu bu bu, ty malá ...!    FOTO: Kira Stratmann

Řekl jsem si, že když jsem zatím převleky a kostýmy naprosto ignoroval, musím to aspoň na ten hloupý Halloween změnit. A tak jsem se domluvil s německou kámoškou Christinou, že před začátkem pátečního veselí se stavím do jejich velké společné kuchyně, kde mě budou čekat barvy na ksicht, takže ze sebe udělám upíra. Nebo něco takového.

Jenže německá puntičkářská povaha zůstala nejspíš před norskýma hranicema, takže jsme se místo sedmi večer potkali až v devět, navíc barvy nikde, k tomu všemu ožralá Kira (další kámoška z Německa) a všeobecný chaos doprovázený němčinou. Kdyby tak viděla Angela Merkel, jaká jí roste budoucnost zachránců eurozóny. Naštěstí tady nemáme moc lidí z Řecka, protože kdyby tohle viděli, na klidu by jim to asi nepřidalo.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo, což je tady v Norsku tak nějak zvykem: prostě počkáme, co se stane, a ono se to většinou stane tak, jak chceme. Kolem desáté se odněkud zjevila bílá barva na obličej, navíc s bonusem v podobě velké piksly s falešnou krví. Sice jsem vypadal možná víc jako mim s rozbitou držkou, ale to je fuk. Důležité je, že se mě lidi báli. Nejlepší trik byl vylézt ze šera na světlo. To se dalo úspěšně praktikovat na chodbě u výtahu a byla to fakt sranda.

Ten vlevo je zatím bez kostýmu. FOTO: Kira Stratmann

Ale mnohem děsivější byla jedna holka, u které si pořád vůbec nejsem jistý, jak ve skutečnosti vypadá. Celý večer totiž měla na hlavě přivázanou látkovou tašku, kterou jenom na některých místech rozřezala a pak zašila, zatímco otvory si nechala jenom na oči. A za stálého míchání přilijte aspoň půl litru falešné krve. To bylo tak šílené! Řval jsem strachy i nadšením zároveň, takže jsem si připadal jako na horské dráze. A protože můj popis není ani zdaleka tak skvělý jako realita, podívejte se na fotku.

Na party byla spousta různých masek a převleků, třeba borec oblečený úplně celý v igelitovém pytli a převázaný provazem, ale stejně mě mnohem víc děsila tahle slečna. Navíc není blbá, protože s sebou nosila v kapse brčko, takže mohla pít, i když měla pořád masku. Stačilo prostrčit slámku mezi švy zašité krvavé huby, a bylo to!

Viděl jsem polární záři!

"Dnes v noci bude vidět i v Bergenu polární záře! Mrkněte se na tyhle stránky a zjistěte, kdy bude aktivita nejvyšší, a vyražte ven!" Zhruba takhle vypadala zpráva pověšená na zdi facebookové skupiny vytvořené pro naše koleje a podzimní semestr 2012. Samozřejmě jsme nejdříve horlivě zkoumali čísla aktivity polární záře a rozdělení mapy světa na jednotlivé pásy podle toho, kdy jdou v dané oblasti vidět ony vytoužené zelené fleky na nebi.
Bergen je v pásu, kde má jít polární záře vidět hodně dobře, když vědci hlásí takovou aktivitu, jaká byla 13. října, k tomu nám do karet hrálo na Bergen neobvyklá jasná noční obloha, takže jsme vyrazili na lov pravého skandinávského zážitku.

Domluvili jsme se, že si půjdem vyvrátit hlavy do nedalekého parku, kde není tolik světla, takže na obloze by mělo jít vidět všechno důležité. Bohužel jsme se nedohodli na tom, že budeme chodit v rozmáčené trávě pokryté jinovatkou, takže jsem si vzal jenom tenisky, čehož jsem litoval asi po dvou minutách od prvního čvachtavého zvuku v botě. Neviděli jsme nic, akorát možná náznaky někde za horizontem, který nám hodně omezovaly všudypřítomné kopce okolo Bergenu, takže jsme se rozhodli jít zpátky.

Naštěstí jsme se z nepochopitelného důvodu asi na dvě minuty zasekli u zastávky naší jediné tramvajové linky, takže se po zaslechnutí nadšeného řvaní ostatních pozorovatelů okamžitě změnil plán a nešlo se zpátky na pokoj, ale na kopec kousek za kolejema, kde byl mimochodem i parádní výhled na město.

Toho modrého paprsku si nevšímejte, nějaká diskoška. FOTO: Martin Navrátil

Bohužel nemám dost dobrý foťák na to, abych pořídil dobré snímky, takže vám tady dám jenom fotku od spoluerasmáka Marťase, který to vzal na dlouhou závěrku pěkně ze stativu. Můžu k tomu jenom říct, že to nebyla ani zdaleka taková bomba, jako bývá na fotkách z National Geographic a podobně (protože jsme sakra daleko od severního polárního kruhu), ale i tak to byl super zážitek a měl jsem na promrzlém ksichtu hodně spokojený výraz, stejně jako všichni ostatní.

Kdo může jezdit ve tři ráno na skútru?

Po delší době je tady zase jeden "hejt", tedy lehce nenávistný příspěvek. Pokud jste pravidelnými čtenáři tohoto blogu, jistě si vzpomenete na patálie s prádelnou, rezervačním systémem a nespolupracující pračkou. Zmíněná problematika je jako vtip Petra Novotného ve srovnání s mým současným trápením. Jinými slovy: vedle skútru ve tři ráno je blbá pračka prostě hovno.

Každou (ale fakt KAŽDOU!) noc za poslední měsíc mě probudí neúnavný řidič skútru, který svůj stroj pořádně vytáčí při příjezdu (nebo odjezdu, já nevím). A to bydlím v pátém patře, takže si nedokážu představit, jak moc bych ho chtěl zabít, kdybych bydlel třeba v jedničce nebo ve dvojce.

Včera to dokonce vypadalo, že tady začne jezdit nějaký okruh jako Valentino Rossi na brněnském Autodromu. Přísahám na svůj levý palec u nohy, že ještě jednou uslyším ten kravál z kozího dechu déle než deset vteřin, tak konečně půjdu zjistit, jak ten dementní skútr vypadá, abych mu mohl ráno nalepit na sedadlo obrovský nápis STRČ SI TEN SKÚTR DO P*DELE!, samozřejmě v několika jazykových mutacích, aby tomu rozuměl i někdo jiný než já.

Chápu, že tento člověk nejspíše nejezdí každou noc na skútru jen tak pro radost, ale nejspíše se vrací z práce (nebo do ní jede). Dokážu i pochopit, že je pro něj ježdění na skútru finančně/časově/jakkoliv jinak nejvýhodnější. Co ale nepochopím asi nikdy, a to ani kdybych žral ginkgo bilobu dva roky v kuse, je důvod, proč neparkuje na parkovišti jako normální člověk. Tam by nikoho neotravoval a těch dvacet kroků ke vchodu na koleje by i válečný veterán doskákal o jedné noze. Horší by to bylo s beznohýma, ale ti na mopedu beztak nejezdí.

No nic, je půl sedmé ráno, dneska už holt neusnu. Tak se mějte a příští příspěvek snad bude o něčem veselejším a snad budou i fotky.

Hylke měl narozeniny!

Náš holandský kamarád Hylke slavil jednadvacáté narozeniny, a tak nás v sobotu pozval na oslavu do společné kuchyně v sedmnáctém patře bloku D. Nejdříve to byla trochu nuda a taková ta konverzační komedie, kdy o nikom kromě svých (už starých známých) kámošů nic nevíte a možná ani vědět nechcete, ale stejně se zdvořilostně ptáte a pak se s předstíraným zájmem divíte, co má ten či onen za záliby, co studuje atd. Akorát si už nepamatujete ani jeho jméno. A to je právě ta komedie.

Vlevo je Eirik z Norska, uprostřed Pedro ze Španělska, ale netuším, jak se jmenuje ten vpravo.

Naštěstí se ale kolem jedenácti začala situace obracet, čemuž napomohlo postupné zhlasování hudby až na úroveň přistávajícího boeingu, což nám přišli několikrát připomenout i obyvatelé okolních pater. A jak jsem se druhý den dozvěděl, nepříjemné dunění prý bylo slyšet i v šestém patře, tedy o jedenáct pater pod námi. Ano, byla to kvalitní narozeninová oslava.

V neděli jsme se dohodli, že zajdeme na nějaké extra výhodné studentské menu do Burger Kingu, pak na bazén a nakonec do sauny. Menu v BK nakonec až tak extra výhodné nebylo, protože věčný žrout Hylke doporučil slečně za pultem, aby toho bylo fakt hodně, za což jsme samozřejmě všichni pořádně zaplatili, ale co už - myslím si, že do fastfoodu tady zase minimálně dva měsíce nevlezu, takže mě ty prachy až tak mrzet nemusí.

Marťas vyjadřuje nadšení, Lori návrat do dětství a Hylke americký způsob pozdravu.

Po dvou měsících jsem si tak dal zase s chutí hranolky, fantu a colu, ale raději jsem vůbec nemyslel na to, jak dlouho budu muset šlapat na rotopedu a běhat na páse, abych všechny ty kalorie vypotil. Je načase znova navštívit posilku, i když moje zhuntovaná končetina ještě asi není úplně ready na běhání.

Na plovárně (bez Marka Ebena) jsme se spíš jenom tak líně váleli ve vodě a občas to proložili nějakým skokem z můstku, abychom si na závěr užili grilovačku v klasické a pak i parní sauně. Akorát místní plavčík byl trochu puritán a vyhnal Lori z naší sauny, i když jsme měli na sobě všichni plavky (ona taky). Větší překvápko však na naši francouzskou kámošku čekalo v šatně, kde zjistila, že jí nějaká závistivá zlodějská svině ukradla boty.

Člověk by to v Norsku nečekal, ale bohužel to je místo, kde se vyskytují i mezinárodní studenti. Nechci se pouštět do narážek na multikulturní obohacování, protože sám jsem taky v Norsku jako mezinárodní student (ačkoliv fakt nekradu, rodiče mě naštěstí vychovali jinak), ale občas se fakt musím za lidský druh stydět. Naštěstí Lori nemusela jít domů bosky, protože se podařilo s pomocí tamní recepční najít nějaké zapomenuté tenisky, které jí jakž takž pasovaly, ale i tak říkala, že pokud na nějaké holce uvidí svoje boty (, které tady nejspíš nikdo jiný než ona mít nebude, protože jí je poslala máti z Francie), tak ji zabije.

Uvidíme, jak to dopadne. Každopádně vím, že příště už budu ignorovat botník na začátku šaten a boty si zamknu do skříňky s ostatními věcmi. Já bych se totiž jen tak lehce neuklidnil, kdyby mi někdo odnesl klidně třeba i blbé žabky, protože na cizí věci se prostě nesahá!

Dvoudenní exkurze zdárně za námi

Vážení a milí, tak jsem to zvládl! I s nateklou nohou a pohybem válečného veterána jsem úspěšně absolvoval dvoudenní výlet s naším předmětem o skandinávské geografii a podobných věcech.

Byli jsme v muzeu vodní elektrárny, kde byly všechny ty staré stroje, zatímco nové a výkonnější teď krotí vodu o kousek vedle, pak jsme se byli podívat na různé přehrady pro ty vodní elektrárny a tak. No bylo toho hodně, ale bohužel jsme neviděli to, na co jsem se těšil nejvíc: ledovec.

Když jsme byli v oblasti Hardangeru, kde je právě i ledovec, bylo zataženo a všude se válela mlha, takže výhled skoro nula a ledovec nikde. Škoda, na to jsem se fakt třepal od prvního dne, kdy nám Arnfinn ukazoval obrázky z Norska a říkal, že pokud budeme mít štěstí, ledovec uvidíme právě na třetím výletu. A ono prd.

Největší zážitek tak asi pro většinu lidí byl, když jsme se dostavili do jídelny v kempu, kde jsme měli přenocovat, a tam na nás čekal docela bohatý raut s možností sežrat, kolik kdo zvládl, protože milí a hodní norští kuchaři pořád nosili další a další hromady jídla. Měl jsem nějaký slabší den, tak mi stačil jeden talíř, ale náš holandský kamarád Hylke, který žere furt a v obrovském množství, zvládl tři rundy. Ten bastard má největší štěstí v tom, že jeho apetit na něm není moc poznat.

Raut a hladové evropské kobylky

Můj skromný talíř

Pak jsme se za doprovodu mocného funění dokutáleli do našich chatek, kde bylo hodně útulno, akorát ve vrchním patře sloužícím jako ložnice by se klaustrofobici nejspíš moc dobře nevyspali. Osobně taky nejsem úplně nadšený, když se na mě lepí strop, ale naštěstí se mi to při mé výšce nestává moc často. Každopádně chatky byly jinak super vybavené, v přízemí byla na stěně připlácnutá televize, v kuchyni myčka, prostě paráda. Tak bych si představoval i svou chajdu někde uprostřed Norska.

Tamní klima na mě mělo skoro magický vliv, protože ráno mě už zmasakrované koleno skoro vůbec nebolelo. A když pominu ten otok a modřinu skoro až ke kotníku, v podstatě jsem byl úplně v pohodě. Druhý den našeho převážně autobusového výletu jsem teda zvládl bez problémů, na památku vám tady dám ještě pár fotek.

Vesnička s názvem Utne

Výhled z bývalé farmy v Kjeåsenu

Tohle je sice jenom takový prásk přes sklo autobusu, ale strašně se mi tam líbilo.

Další "zasklená" fotka

Tohle už je normální fotka z pikniku v Hæreidu, akorát to trochu zasklila svačící Christina.

Můj první sněhulák tuhle zimu!

Výhled z hráze přehrady Sysendammen

Taky výhled z hráze přehrady Sysendammen, ale na druhou stranu

Vodopád kousek od Hardangerviddy

Zvládl jsem Trolltungu! Ale bolelo to.

Dnes vám povyprávím o naší cestě na skalní útvar Trolltunga. A zodpovědně můžu říct, že jsem v životě nezažil obtížnější výlet, navíc se mi málem povedlo vyrobit si poukázku na let vrtulníkem, ale o tom později.

Celé putování jsme začali o půl páté ráno, kdy jsme se sešli na parkovišti u našich kolejí. Naskákali jsme do Julienova auta a jelo se k bergenskému letišti, kde na Juliena čekal první pracovní den. A protože s náma nemohl jet na Trolltungu, půjčil nám aspoň auto, aby nám pomohl ušetřit peníze za půjčovnu. Merci, Julien!

Za volant jsem si teda sedl já, jak bylo domluveno, a vyrazili jsme směrem na Gjermundshamn, kde jsme chtěli chytit trajekt do Årsnes odjíždějící v sedm hodin. Bohužel jsme trochu bloudili a pak se mi nechtělo v cizím autě a cizí zemi jezdit zbytečně rychle, takže jsme na místo dorazili asi deset minut po sedmé. Aspoň jsme měli čas se nasnídat a omrknout trochu okolí, než jsme se v osm nalodili na další z trajektů.

Ráno v Gjermundshamnu

Červánky nad Gjermundshamnem napovídaly, že nás čeká krásné počasí, což se naštěstí vyplnilo. Vyplázli jsme dvěstěpade norských korun za dvacetiminutový trajekt (pět osob + auto) a pak pokračovali přes městečko Odda ještě kousek dál do Skjeggedalu, kde už bylo parkoviště a startovní pozice pro výlet na Trolltungu.

2513 schodů nahoru

Jako prověření psychické odolnosti a taky trochu fyzické kondice sloužily tisíce malých dřevěných schodů podél Mågelibanen, což je něco jako lanovka, ale místo lana jsou tam koleje. Někde jsem četl, že člověk musí vyšlapat 2513 schodů, jinde zase tři tisíce, tak nevím, kolik jich opravdu je. A upřímně řečeno jsem ani neměl chuť je počítat, ještě bych zjistil, že do tolika ani napočítat neumím.

Nakonec jsme se vyškrábali nahoru a já jsem si pořád opakoval slova těch, kteří už na Trolltunze byli: "Nejhorší je první pasáž, pak pohoda."

Jenže bohužel všechno bylo tak trošku jinak. Jako pohodu bych si dovolil označit zhruba hodinu cesty v každém směru, to znamená dvě hodiny pohodové chůze z celkových deseti hodin na cestě. Jenže když se k tomu připočte sníh a hektolitry vody, které doprovázely odpolední oblevu, pohoda je pryč. Po pár hodinách moje boty vzdaly svou voděodolnost, ale aspoň jsem mohl s chutí chodit přes vodu bez ohledu na hledání nějakých vystouplých šutrů a tak.

Konečně!

Po pěti hodinách a dvaceti minutách (a strašně hodně sprostých slovech) jsem se dostal spolu s ostatními do cíle. Všechny výhledy, které jsme si užili předtím, byly oproti tomuhle prostě prd. Kus skály arogantně vystrkuje bradu asi půl kilometru nad zemí jen tak do vzduchu, lidi po šutru chodí, skáčou, dělají na něm stojky a další hlouposti. Za dobu naší přítomnosti nikdo nespadl, ale nepochybuju, že se to už někomu povedlo. Podívejte se, jak to tam vypadá, když se zrovna střídají lidi čekající na svou fotku na kameni.

Trolltunga a já

Trolltunga bez lidí

 Všichni jsme cítili tu obrovskou úlevu, že jsme konečně na místě, a zároveň euforii z dosažení cíle. Jenže někde vzadu mě píchal do hlavy obrovský vykřičník, že jsme teprve v polovině, protože se musíme dostat stejnou cestou zpátky k autu.

Člověk za půlhodinu strávenou u skály vychladl, takže jsem začal cítit studené prsty na nohou a totálně propocené triko pod bundou. Bohužel jsem už neměl náhradní oblečení, protože druhé triko padlo už zhruba po dvou hodinách cesty a na náhradní ponožky jsem zapomněl. Takže bylo důležité se co nejdříve zase zahřát, proto jsme se vydali rychle na cestu zpátky. Ta ubíhala mnohem rychleji, protože byla aspoň podle mě trochu jednodušší a navíc jsme se těšili, až ten očistec skončí.

Málem se to všechno zvrtlo

Zrovna jsem seskakoval z kamene na hromadu sněhu a díval se před sebe na přechod přes řeku, což značilo polovinu cesty za námi po necelých dvou hodinách. Měli jsme o dost lepší čas než na cestě tam, takže jsem se začínal pomalu těšit, že zhruba za dvě hodiny už budeme zase stát u dřevěných schodů, seběhneme je dolů, skočíme do auta a pojedeme konečně zpátky.

Jenže když se mi pravá noha propadla do díry mezi kameny, věděl jsem, že je zle. Stihl jsem akorát zařvat a cítil jsem, jak se celou vahou předkláním dopředu, zatímco mám nohu až po koleno zaseknutou mezi kameny. Chyběl kousek, abych si vyrobil opravdu luxusní zlomeninu. Naštěstí se mi podařilo nějakým zázračným způsobem buďto s nohou pohnout, nebo se nějak zastavit, to si přesně nepamatuju, ale povedlo se mi tu nohu nezlomit. I tak jsem si myslel, že se na místě poseru bolestí, když jsem nohu konečně vytáhl z díry.

Naštěstí se po pár minutách chlazení ve sněhu ukázalo, že jsem schopný si na nohu stoupnout a snad i pomalu chodit, takže černé scénáře s čekáním uprostřed ničeho na to, až někdo za dvě hodiny dorazí do míst, kde by konečně chytil signál a mohl zavolat pomoc, se nekonaly. V norských horách by se fakt docela hodil satelitní telefon nebo vysílačky s přímým spojením na horskou službu. Ale podle toho, jak vypadá moje koleno dneska, den po výletu, se zdá, že mám jenom natažené vazy. Takže to dopadlo dobře.

2513 schodů dolů

I když jsem musel jít pomalu a vypadal jsem u toho jako retard, nakonec se nám všem podařilo dorazit na horní stanici Mågelibanen v dostatečném předstihu, abychom stihli posvačit, sejít tu nechutnou hromadu schodů, shodit ze sebe mokré hadry a dojet zpátky k trajektu. Nakonec jsme měli na trajekt rezervu přes půl hodiny, kterou jsme strávili odpočíváním v autě a dalším likvidováním zásob jídla.

Sice jsem myslel, že padnu okamžitě po nasednutí do auta, ale nakonec jsem se rozhodl po celou dobu mluvit na Lukase, který naštěstí odřídil cestu zpátky. Já bych to nezvládl, byl jsem úplně vyřízený. Holky se vzadu furt smály, ukazovaly si fotky z Trolltungy a pak zpívaly společně s otřesně starými hity v rádiu, zatímco my s Lukasem jsme vpředu řešili hluboká témata jako výhody a nevýhody automatické převodovky a podobně.

Dokonce jsme viděli sovu a jelena (spíš laň), naštěstí jsme ani jedno zvíře nesrazili, takže Julienův Citroen přežil bez jediného šrámu a zhruba o půl jedné ráno, tedy po dvaceti hodinách, byl náš výlet zdárně u konce. Horká sprcha byla tím motorem, který mě poháněl celou cestu z Trolltungy k autu, takže jsem si ji pak pořádně užil. A koleno přes noc ani nenateklo, takže doufám, že se dám do úterý dohromady, protože jedeme na dvoudenní výlet k ledovci do Hardangeru. Musím se dát dohromady, protože mě to stálo 600 NOKů, takže v žádném případě nehrozí, že bych nejel. Tak uvidíme, jak to dopadne!

Česko-norské paradoxy

Už jsem se možná o některých věcech zmínil dříve, ale myslím si, že by bylo fajn je mít všechny pohromadě. Můžete si tak udělat trochu přehled o tom, jak to tady vlastně chodí.

Prvním paradoxem, který mě praští do očí pokaždé, když se dostanu do centra města, je naprostá absence policie. U nás potkáte pochůzkáře od policie nebo aspoň ty smutné měšťáky, kteří se ke státním nedostali, skoro na každém kroku. V Bergenu jsem za ten měsíc a půl, co jsem tady, potkal policajty jenom třikrát, a to když jsem byl dvakrát na policejní stanici (kvůli ztracenému pasu a potom kvůli přihlášení k pobytu nebo něčemu takovému) a jednou v ulicích.

Další zvláštností, která je ale taky spojená s policajty, je prázdné místo za jejich opaskem tam, kde očekáváme pistoli. Tady se prostě zbraně nenosí a tenhle trend udávají hlavně policajti. Těžko říct, jak moc tahle móda frčí i mezi obyvateli, ale naštěstí jsem se zatím do hlavně dívat nemusel (ale to ani v Česku, díkybohu).

Velkým šokem pro Čecha (Moravana, Slezana...) je voda všude kolem. A to nemyslím jenom moře a fjordy, ale taky skoro neustálý déšť, hlavně v září, které je pro Bergen nejdeštivějším měsícem roku. My ze střední Evropy, kteří jsme zvyklí na kontinentální klima sledující (víceméně) pravidelné střídání ročních období, jsme z toho trochu vyplesklí. Mně osobně dělají asi nejvíce problémy právě místa, kde je krajina rozpáraná nějakou vodní plochou. Bohužel mám z dětství ne zrovna nejlepší zážitky z plavby na moři v bouřce, takže občasné jízdy trajektem nemám úplně v lásce. Ale když jsem na palubě a můžu se dívat, jak si to šinem kamsi k pevnině, kterou vidím aspoň na obzoru, jsem v klidu. Mnohem horší to bylo, když jsem musel sedět v podpalubí při jedné hodně rychlé plavbě v mírných vlnách. Pomalu jsem vybaloval z pytlíku na svačinu zbytky chleba a hledal místo, kde bych se blitím nejméně ztrapnil.

Trochu překvapit umí i zvyk zahraničních studentů "oslavně" klepat do lavic po ukončení přednášky. Je to asi něco jako takový přidušený a ostýchavý potlesk, ale je důležité dodat, že tenhle pseudo-aplaus zaskočil i přednášející, takže jsem se ujistil, že divní jsou ostatní a ne já. Aspoň někdy.

Velkou neznámou jsou pro mě chutě místního obyvatelstva. Jejich specialita se jmenuje brown cheese, tedy hnědý sýr. Je to takový napůl taveňák, ale ve formě cihly, který je slaný stejně jako normální sýr, ale zároveň chutná po karamelu. Asi proto je brown. Mně to nechutná, ale oni si na tom ujíždějí fakt ve velkém stylu. Dokonce si to dávají na vafle a navrch přihodí sladkou marmeládu. Děkuji, bliju. Jo a ještě se tady prodávají rybí pudinky. To už jsem ani neměl odvahu ochutnat, akorát se mi vybavila archivní reklama na Flipz, preclíky v čokoládě ("Co vymyslí příště? Sardinky v pudinku?"). Občas si uvědomuju, že mám hodně rád reklamy. A nejvíc mě naserou na Nově, když se tak díváte na reklamy a ty svině vám do toho zničehonic pustí film! (Starý vtip, sorry.)

A poslední věc: kdo nemá gumáky, jako by v tomhle městě nebyl. S gumákama se totiž nejlépe přiblížíte vzhledu domorodého obyvatelstva, protože v dešti to tady nosí všichni a vůbec se za to nestydí. U nás by vás módní policie zašlapala podpatkama do země, tady to má každý těžce na párku. A mezitím v Česku zamrzá MódníPeklo.

Debilní pračky!

"Zajdi na blok G, tam je sice menší, ale mnohem méně vytížená prádelna. Nepotřebuješ tam žádnou rezervaci, takže na pračku nečekáš. Normálně přijdeš, naházíš věci a pereš." Jo, to je sice super, ale ještě by chtělo vědět, kde ta prádelna na bloku G je!

Abych vás trochu uvedl do děje: studentské koleje Fantoft jsou v podstatě paneláky různých výšek s různým počtem vchodů. Každý vchod - blok - má své písmeno v abecedě, a to od A do H (myslím). Já bydlím v bloku F, takže jsem to měl do géčka jenom přes chodbu.

"Oukej," říkám si, "sjedu do přízemí a podívám se, kde je prádelna." V přízemí nic, tak jdu do suterénu. Tam taky nic. Možná jsem špatně rozuměl a místo "dží" jako G mi řekli "ejdž" jako H. Jenže v háčku taky žádná prádelna. Vracím se teda do osvědčené prádelny v bloku D, kde je samozřejmě plno: všechny pračky rezervované do 15. hodiny. Oukej, vrazím teda kartu do rezervačního počítače a rezervuju si pračku číslo 7 na 15 hodin. Vracím se poprvé zpátky na pokoj.

Chvíli před třetí odpoledne beru opět do ruky tašku plnou prádla a vyrážím znovu do prádelny. Tam zjišťuju, že ačkoliv jsem měl rezervaci na pračku číslo 7, ta mi odmítá přijmout mou kartu, takže rezervace byla asi neúspěšná. SUPER! I když jsem měl sto chutí zahrát si na vodní kámen z reklamy na Calgon (kdy vodní kámen rozbil naši pračku), šel jsem raději zase k rezervačnímu kompjútru a tentokrát si rezervoval pračku číslo 11 na 16.30. Jestli to ani o půl páté nepůjde, asi se demonstrativně oběsím na prostěradle přímo před pračkou číslo jedenáct a do zubů si vrazím rezervační kartu.

Zásek a fjordy

Potká chlap v Bergenu malého kluka, a ptá se ho: "Chlapečku, můžeš mi říct, kdy se dočkám konečně pěkného počasí? Pořád prší!" -"Pane, to já nevím, mně je teprve osm let."

Tenhle vtip docela vystihuje počasí posledních dvou týdnů v Bergenu. Prší každý den, mrholení je v podstatě něco jako v Česku polojasno, nikdo si toho pořádně nevšímá. Ale mně to fakt otravuje život, což se vyznačuje menším zaseknutím se na místě. Nejezdím na výlety, protože na ně nemám náladu, ve škole se nudím a navíc usínám, protože musím brzo vstávat (teda aspoň v úterý, školu na 8.15 by měli na celém světě zrušit, naštěstí jsou v tomhle dostatečně osvícení na naší domácí FSS v Brně). Prostě tady nedělám NIC, protože nemám náladu. Teda kromě posilky.

Takže moje jediné větší vzrůšo za posledních několik dní byl sobotní (tj. včerejší) výlet lodí po fjordech se zastávkou ve vesnici Modalen, kde jsme se otočili a vyrazili zase zpátky. Proto jsem taky nenapsal už víc jak týden nic na blog - prostě se nic zajímavého nedělo. Někdy si říkám, že jsem fakt měl jet na erasmus do Španělska, i když španělsky umím říct maximálně "Neumím španělsky" a ještě jednu strašně sprostou větu, která vždycky všechny ty jižany strašně rozbije. Díky za super ice-breaker, Nosku!

Výlet do fjordů

Na náš celodenní výlet lodí po fjordech jsme vyrazili z kolejí asi v 8.35, abychom kolem deváté dorazili na místo srazu, zatímco v batohu se schovávala svačina na celý den. Sraz byl v 9.20, aby organizátoři stihli do tři čtvrtě na deset "odbavit" všechny přihlášené cestující. To se samozřejmě nemohlo podařit, když registraci zhruba sto padesáti lidí kontrolovali jenom dva studenti. Ale i tak se povedlo jednomu opozdilci přiběhnout pozdě, takže se na loď nedostal.

Jenže přesně v té chvíli se ukázala v čiré formě povaha Norů: kapitán otočil loď manévrem, za který by se nemusel stydět ani mistr světa v parkování kamionů, a znova přirazil ke břehu, aby mohl zoufalý student naskočit, i když přišel asi dvacet minut po plánovaném odjezdu. Klobouk dolů a potlesk vestoje.

Pak už jsme konečně vyrazili na cestu, což znamenalo vytasení připravené zimní čepice a utáhnutí všech šňůrek a zipsů, které jsem na bundě našel, abych si udržel uctivý odstup od studeného větru. Po čtvrthodince loď zvolnila, abychom si mohli v klidu prohlídnout velryby, které se proháněly kolem nás. Když se z reproduktorů ozvalo, že uvidíme velryby, čekal jsem obrovské keporkaky, plejtváky a podobné potvory, ale nakonec ani ti prckové podobní delfínům (celým jménem kulohlavci černí) nebyli úplně marní.

Tady jsou vidět velryby hned u člunu.

Velryby najdete v levé spodní části.

 Sice to na fotkách není pořádně vidět, ale byl to super zážitek. Bohužel jsme neměli štěstí na tuleně, jako měli někteří kamarádi při poslední cestě lodí, ale oni taky myslím jeli ještě dál než my.

Celou dobu bylo co sledovat: ať už okolní útesy, vysoké vodopády nebo třeba skupinu vysmátých frantíků, kterou samozřejmě nemohl bavit nikdo jiný než můj spolubydlící. A když byla fakt kosa, dalo se sejít do podpalubí, kde se člověk mohl ohřát a klidně si k tomu pomoct i čajem, kávou, vaflemi a další nabídkou lodního baru.

Zhruba po čtyřech hodinách cesty jsme se dostali do Modalen. Je to taková malá vesnička, kde je pár typicky norských baráků, obchod s levnýma sušenkama, centrum s knihovnou a bowlingem, ale taky perfektní pláž! Jo a abych nezapomněl: taky je tady v okolí pár vodopádů.Vzhledem k tomu, že se mi nějak natahuje text, jsou níže už jenom fotky s občas vtipným popiskem. Berte to jako fotoromán z bravíčka!

Právě jsme dorazili do vesnice Modalen. Teď se jenom čeká na pípu, aby se narazily bečky (bohužel ne).

Čluny, moře, útesy, vodopády. Pohoda v Modalen.

Až se budu zase v Česku vymlouvat, že nejdu bruslit, protože prší, měl bych si vzpomenout na tuhle fotku.

Naše loď se zboku jmenovala Showline a zepředu Showtime. Záhada!

Tady bych chtěl mít chajdu.

Trocha norského patriotismu a kýče.

Pláž! Skoro jako ta s Leonardem DiCapriem. Akorát chybí Leonardo DiCaprio. Ale je tu Tina!

Pláž z druhé strany. Tentokrát bez Tiny, ale zato s vodopádem a naší lodí.

"Hej, Hylke, udělej nějaké pózy!"

"No jo, ale jaké?"

Tina a Hylke pod jednou střechou

Už jsme si to mašírovali k vodopádu. Ale na mostě musíte přestat mašírovat, jinak by spadl. To třeba Hylke nevěděl a strašně si ujížděl na tom, že se most houpal.

Pozor! Vodopád se rozšiřuje!

Červená barva v Norsku symbolizuje hospodářské budovy. Aspoň to tak prý bylo kdysi.

Na vodopád se stála fronta.

Hylke se na nějaké čekání mohl pěkně zvysoka vy....

...a Tina to pak po něm musela přejet sekačkou.

Celou tuhle bizarní scenerii sledoval taky Henri. A Tina schovávala sekačku.

Už se těším, až jim tam budou chtít přistěhovalci postavit mešitu. Vedle kostelíku se bude skvěle vyjímat.

A zvedáme kotvy!