Zvládl jsem Trolltungu! Ale bolelo to.

Dnes vám povyprávím o naší cestě na skalní útvar Trolltunga. A zodpovědně můžu říct, že jsem v životě nezažil obtížnější výlet, navíc se mi málem povedlo vyrobit si poukázku na let vrtulníkem, ale o tom později.

Celé putování jsme začali o půl páté ráno, kdy jsme se sešli na parkovišti u našich kolejí. Naskákali jsme do Julienova auta a jelo se k bergenskému letišti, kde na Juliena čekal první pracovní den. A protože s náma nemohl jet na Trolltungu, půjčil nám aspoň auto, aby nám pomohl ušetřit peníze za půjčovnu. Merci, Julien!

Za volant jsem si teda sedl já, jak bylo domluveno, a vyrazili jsme směrem na Gjermundshamn, kde jsme chtěli chytit trajekt do Årsnes odjíždějící v sedm hodin. Bohužel jsme trochu bloudili a pak se mi nechtělo v cizím autě a cizí zemi jezdit zbytečně rychle, takže jsme na místo dorazili asi deset minut po sedmé. Aspoň jsme měli čas se nasnídat a omrknout trochu okolí, než jsme se v osm nalodili na další z trajektů.

Ráno v Gjermundshamnu

Červánky nad Gjermundshamnem napovídaly, že nás čeká krásné počasí, což se naštěstí vyplnilo. Vyplázli jsme dvěstěpade norských korun za dvacetiminutový trajekt (pět osob + auto) a pak pokračovali přes městečko Odda ještě kousek dál do Skjeggedalu, kde už bylo parkoviště a startovní pozice pro výlet na Trolltungu.

2513 schodů nahoru

Jako prověření psychické odolnosti a taky trochu fyzické kondice sloužily tisíce malých dřevěných schodů podél Mågelibanen, což je něco jako lanovka, ale místo lana jsou tam koleje. Někde jsem četl, že člověk musí vyšlapat 2513 schodů, jinde zase tři tisíce, tak nevím, kolik jich opravdu je. A upřímně řečeno jsem ani neměl chuť je počítat, ještě bych zjistil, že do tolika ani napočítat neumím.

Nakonec jsme se vyškrábali nahoru a já jsem si pořád opakoval slova těch, kteří už na Trolltunze byli: "Nejhorší je první pasáž, pak pohoda."

Jenže bohužel všechno bylo tak trošku jinak. Jako pohodu bych si dovolil označit zhruba hodinu cesty v každém směru, to znamená dvě hodiny pohodové chůze z celkových deseti hodin na cestě. Jenže když se k tomu připočte sníh a hektolitry vody, které doprovázely odpolední oblevu, pohoda je pryč. Po pár hodinách moje boty vzdaly svou voděodolnost, ale aspoň jsem mohl s chutí chodit přes vodu bez ohledu na hledání nějakých vystouplých šutrů a tak.

Konečně!

Po pěti hodinách a dvaceti minutách (a strašně hodně sprostých slovech) jsem se dostal spolu s ostatními do cíle. Všechny výhledy, které jsme si užili předtím, byly oproti tomuhle prostě prd. Kus skály arogantně vystrkuje bradu asi půl kilometru nad zemí jen tak do vzduchu, lidi po šutru chodí, skáčou, dělají na něm stojky a další hlouposti. Za dobu naší přítomnosti nikdo nespadl, ale nepochybuju, že se to už někomu povedlo. Podívejte se, jak to tam vypadá, když se zrovna střídají lidi čekající na svou fotku na kameni.

Trolltunga a já

Trolltunga bez lidí

 Všichni jsme cítili tu obrovskou úlevu, že jsme konečně na místě, a zároveň euforii z dosažení cíle. Jenže někde vzadu mě píchal do hlavy obrovský vykřičník, že jsme teprve v polovině, protože se musíme dostat stejnou cestou zpátky k autu.

Člověk za půlhodinu strávenou u skály vychladl, takže jsem začal cítit studené prsty na nohou a totálně propocené triko pod bundou. Bohužel jsem už neměl náhradní oblečení, protože druhé triko padlo už zhruba po dvou hodinách cesty a na náhradní ponožky jsem zapomněl. Takže bylo důležité se co nejdříve zase zahřát, proto jsme se vydali rychle na cestu zpátky. Ta ubíhala mnohem rychleji, protože byla aspoň podle mě trochu jednodušší a navíc jsme se těšili, až ten očistec skončí.

Málem se to všechno zvrtlo

Zrovna jsem seskakoval z kamene na hromadu sněhu a díval se před sebe na přechod přes řeku, což značilo polovinu cesty za námi po necelých dvou hodinách. Měli jsme o dost lepší čas než na cestě tam, takže jsem se začínal pomalu těšit, že zhruba za dvě hodiny už budeme zase stát u dřevěných schodů, seběhneme je dolů, skočíme do auta a pojedeme konečně zpátky.

Jenže když se mi pravá noha propadla do díry mezi kameny, věděl jsem, že je zle. Stihl jsem akorát zařvat a cítil jsem, jak se celou vahou předkláním dopředu, zatímco mám nohu až po koleno zaseknutou mezi kameny. Chyběl kousek, abych si vyrobil opravdu luxusní zlomeninu. Naštěstí se mi podařilo nějakým zázračným způsobem buďto s nohou pohnout, nebo se nějak zastavit, to si přesně nepamatuju, ale povedlo se mi tu nohu nezlomit. I tak jsem si myslel, že se na místě poseru bolestí, když jsem nohu konečně vytáhl z díry.

Naštěstí se po pár minutách chlazení ve sněhu ukázalo, že jsem schopný si na nohu stoupnout a snad i pomalu chodit, takže černé scénáře s čekáním uprostřed ničeho na to, až někdo za dvě hodiny dorazí do míst, kde by konečně chytil signál a mohl zavolat pomoc, se nekonaly. V norských horách by se fakt docela hodil satelitní telefon nebo vysílačky s přímým spojením na horskou službu. Ale podle toho, jak vypadá moje koleno dneska, den po výletu, se zdá, že mám jenom natažené vazy. Takže to dopadlo dobře.

2513 schodů dolů

I když jsem musel jít pomalu a vypadal jsem u toho jako retard, nakonec se nám všem podařilo dorazit na horní stanici Mågelibanen v dostatečném předstihu, abychom stihli posvačit, sejít tu nechutnou hromadu schodů, shodit ze sebe mokré hadry a dojet zpátky k trajektu. Nakonec jsme měli na trajekt rezervu přes půl hodiny, kterou jsme strávili odpočíváním v autě a dalším likvidováním zásob jídla.

Sice jsem myslel, že padnu okamžitě po nasednutí do auta, ale nakonec jsem se rozhodl po celou dobu mluvit na Lukase, který naštěstí odřídil cestu zpátky. Já bych to nezvládl, byl jsem úplně vyřízený. Holky se vzadu furt smály, ukazovaly si fotky z Trolltungy a pak zpívaly společně s otřesně starými hity v rádiu, zatímco my s Lukasem jsme vpředu řešili hluboká témata jako výhody a nevýhody automatické převodovky a podobně.

Dokonce jsme viděli sovu a jelena (spíš laň), naštěstí jsme ani jedno zvíře nesrazili, takže Julienův Citroen přežil bez jediného šrámu a zhruba o půl jedné ráno, tedy po dvaceti hodinách, byl náš výlet zdárně u konce. Horká sprcha byla tím motorem, který mě poháněl celou cestu z Trolltungy k autu, takže jsem si ji pak pořádně užil. A koleno přes noc ani nenateklo, takže doufám, že se dám do úterý dohromady, protože jedeme na dvoudenní výlet k ledovci do Hardangeru. Musím se dát dohromady, protože mě to stálo 600 NOKů, takže v žádném případě nehrozí, že bych nejel. Tak uvidíme, jak to dopadne!