Chytil jsem rybu!

V neděli jsem byl poprvé v životě na rybách. A vzhledem k tomu, že jsem měl celkem dobré učitele (a navíc jsme byli v perfektní lokalitě), podařilo se mi za hodinku, hodinku a půl chytit dvě menší makrely. Nejlepší na všem bylo, že jsme jeli autem, takže jsme si mohli nabalit do kufru i gril, na kterém jsme pak k večeru většinu ulovených ryb rovnou připravili.

Tyhle jsem chytil! Vím, že to není bůhvíco, ale stejně mám radost!

Bylo to super odpoledne s partou pohodových lidí, takže jsme si užili dost srandy a navíc jsme měli čerstvou večeři z vlastnoručně ulovených ryb, k tomu skoro zapadalo slunce, hotová idylka. Trochu horší je, že mi teď bunda smrdí jako uzená ryba. Zatím nepomohlo ani dvoudenní větrání z okna, pořád cítím grilovačku pokaždé, když si bundu oblíknu. Snad se to zlepší, protože prát ji nechci, to už bych ji rovnou mohl vyhodit, protože odolnost proti dešti bude nadobro v pr... pračce.

Kamarádi se rozhodli po nedělním zážitku kupovat pruty ve velkém, já jsem raději investoval peníze do super sedačky, která je sice velká jako kráva (a minimálně jedna kráva padla na potažení tohohle gauče), ale stála pár korun. Jsem rád, že jsem ji vzal a že se nám podařilo ji přestěhovat, i když to byla bojovka jak blázen, protože prodávající borec jaksi neměl nářadí, kterým bychom tu sedačku mohli rozebrat, takže jsme ji stěhovali ve tvaru, který je pro jakýkoliv přesun docela nepraktický.

Konečně se mi podařilo zaplnit prázdnou část pokoje přezdívanou taneční parket.

Ale všechno dobře dopadlo, překážející nohy jsme našroubovali zase zpátky, naházeli polštáře a může se sedět! Nebo i ležet, což je ještě pohodlnější. Navíc jsem dostal v ceně ještě dva stolky, takže pokoj už je, myslím, po necelém měsíci konečně kompletně vybavený. Takže kdo chcete, klidně přijeďte, místa na přespání je tu dost.

Prší.

V Bergenu se po týdnu a půl "konečně" přihlásilo typické počasí, tedy zatažená obloha a déšť. Chladno a tak nějak divně bylo i o víkendu, takže se nekonala žádná další velká túra jako minule. Ale naštěstí jsem se konečně odhodlal ke koupi studentské permanentky do sportovních center, kterých má moje nová škola (University of Bergen) ve městě celkem sedm.

Hned u kolejí, na kterých bydlí většina zahraničních studentů, máme jedno z těchto středisek. V přízemí je velká hala sloužící hlavně příznivcům míčových sportů, v patře je pak dost dobře vybavená posilovna. Nejvíc jsem si oblíbil plácek s běžeckými pásy a rotopedy, kde trávím většinu svého času v posilce. Rozhodl jsem se, že nepotřebuju být nabušená korba, úplně mi stačí se dostat do formy a shodit to, co jsem svým líným životem na VŠ nasbíral.

A tak každý den (zatím jich bylo teda se sobotou jen pět) běhám a šlapu na kole, do toho si ještě přidávám pár cviků a uvidíme, co to za ty čtyři měsíce udělá. Hlavní je vydržet!

Jinak se od minulé středy nic moc extra zajímavého nestalo, Lori s Iinou upekly koláč jako náhradu za porušení slibu, že půjdou s náma do fitka, pak jsme měli jednu pizza & movie night, kdy jsme se nejdřív najedli a pak za asistence několika piv podívali na Diktátora. Sice jsem už Cohenovu novinku jednou viděl (zdravím spolusledovače z brněnského kina!), ale ani napodruhé to nebylo vůbec špatné, tenhle humor mám prostě rád, i když občas už je lehce přes hranu.

Co to je?

Řekněte koláč!

Alkáč akademik

A taky nám začala škola, na čemž není nic extra zajímavého, tedy až na jednoho frajera, který se zjevil na dnešní přednášce. Sotva jsme si sedli, zaslechl jsem v řadě za sebou trochu podivné zvuky, které mi připomínaly některé kamarády z Česka. A tak jsem se ohlídl a tam byl totálně ožralý frajer, který se velmi nejistě pohyboval mezi spánkem a realitou. Raději jsem se ho zeptal, jestli je v pohodě, což u něj vyvolalo prudké napřímení z pozice ležmo na lavici do normálního sedu a odpověď ve stylu: "Áááále jo, chmpf, jsem úúúúplně ooooukej, hmmm."

Trochu jsem se obával, že mě po tak divokém kolotoči poblije, ale borec má nejspíš kvalitní trénink, jak bylo vidět na jeho odřeném ksichtu a hadrech od bláta, takže jsem to přežil bez úhony. Pak se zvedl a brouzdal si to mezi lavicemi přímo ke katedře, kde se vyučujícího zeptal, jestli mu půjčí tužku. Ten řekl, že žádnou nemá, tak se opilec obrátil na třídu, jestli mu někdo nepůjčí tužku. Situaci zachránila holka v první řadě, která mu pohotově podala poctivou žlutou koh-i-noorku, a tak se mohl pan alkáč vydat zpátky na cestu za místem v poslední řadě.

Sice mě kamarádi hecovali, ať tu motanici natočím na video mobilem, ale netušil jsem, jak by ta skoro dvoumetrová reklama na protialkoholní léčebnu reagovala, takže jsem raději nechal telefon odpočívat v kapse. Všechno naštěstí dobře dopadlo, borec se po pár minutách zvedl a odešel z hodiny se slovy, že příště už určitě zůstane, načež (krásné slovo!) nám vyučující kladl na srdce, ať dbáme na bezpečnost v univerzitních budovách a nenecháváme otevřené dveře, protože někde poblíž je prý park plný podobných fešáků. Super zpráva!

Když je blbá hlava, trpí všichni v klubu

Jak jsem slíbil, tenhle příspěvek bude hlavně o pondělní akci v klubu Metro v centru Bergenu a o debílkovi, který poslouchá cizí rozhovory a nejde mu to, takže pak způsobí problémy lidem, kteří za nic nemůžou.

Po kvalitní pre-party, u nás zvané předkalba, jsme se kolem jedenácté přesunuli do klubu Metro, který se měl podle údajů v brožurce vydané k mentorskému týdnu jmenovat Luux. Nevadí. Vystáli jsme si dlouhatánskou frontu před klubem, kde byly "strašně stylové" stojánky s červenými provazy, aby to vypadalo nóbl, a pak jsme zjistili, že klub byl poloprázdný. Ale hlavní je dělat před vchodem pořádné divadlo, aby chtěl každý dovnitř.

V klubu bylo všechno tak, jak je zvykem i u nás: hlasitá tucavá party-hudba, pár lidí na parketu a zbytek rozházený u stolečků a židlí kolem dokola. Zastavil jsem se po cestě ze záchodu u skupinky, kde byl slovenský kolega z mého oboru Marián, jeden Nor, jehož jméno si nepamatuju (jako u většiny Norů, protože jsou pro nás jejich jména trochu neobvyklá), a ještě nějací další lidi. Nor mě pozval na pivo, protože v klubu bylo výhodnější si koupit dvě piva najednou než jedno a potom někdy druhé, takže přes moje odmítání jsem dostal pivo zdarma, což jsem samozřejmě poté oplatil pivem zdarma pro Nora, ale to je snad jasné.

Méně jasné už je, proč se kousek od vás zastaví chlápek z ochranky, když se s Norem bavíte o tom, že musíte stihnout tramvaje (místní Bybanen) někdy do půl jedné nebo jedné v noci, protože pak už neplatí vaše studentská "šalinkarta" a musíte si kupovat pěkně mastný lístek (anglicky ticket, důležité pro další děj) na noční hromadnou dopravu.

Rozhovor snů se sekuriťáky

Když k vám po minutě přistoupí dvoumetrové stodvacetikilové hovado (opět z ochranky) a chce s váma mluvit, chvíli nechápete. Ale pak začne rozhovor, ze kterého je vám hned všechno jasnější než křišťálově čistý křišťál Standy Grosse.

- Ty tady něco prodáváš?
- Ne. Co bych tu měl proboha prodávat? Jsem tady na erasmu a máme party s našimi mentory, tak se normálně bavím.
- Někdo mi říkal, že tady něco prodáváš. Tak se tě ptám ještě jednou: prodáváš tady tickets?
- Bavil jsem se tady s kamarádem o tom, že si musím hlídat čas, abych stihl tramvaj, protože jinak budu muset kupovat zvláštní lístek (ticket) za 60 NOKů. Chceš vidět moji studentskou průkazku na tramvaj, nebo co?
- Jo.
(vytáhl jsem bergenskou tramvajenku, borec byl trochu zklamaný, protože v ní nenašel schované žádné drogy, tak pokračoval:)
   Víš, co jsou to tickets?
- Jediné tickets, co znám, jsou bus tickets (lístky na autobus). Vůbec nevím, o čem mluvíš.
- Ještě jednou. Víš, co jsou to tickets?
- Ještě jednou: NEVÍM, O ČEM TO MLUVÍŠ!
- A co teda máš v kapsách, když tady nic neprodáváš?
- Chceš vidět moje kapsy?
- Prosím.
- (vytahuji z pravé kapsy mobil, z levé peněženku a klíče. To je vše.)

- A co zadní kapsy?
- (začnu se smát, roztahuju ruce, obracím se ke zdi, opírám se o zeď a rozkročím nohy. Frajer mi sahá na prdel a zjišťuje, že v zadních kapsách nemám vůbec nic. Obracím se zpátky, směju se mu a kroutím hlavou. Jsem už hodně nasraný.)
- Pojď se mnou nahoru.
- PROČ? Vždyť u sebe nic nemám, teď jsi to viděl!
- Pojď se mnou nahoru, prosím.
- Tak jo. (Jdeme nahoru a sekuriťák mě předává druhému sekuriťákovi, asi šéfovi. Takže další kolečko rozhovoru)

Druhé kolo rozhovorů, asi jsem postoupil do finále! 


- Čau, dostal jsem hlášení, že tady prodáváš extázi, tak to musím prověřit.
- Vy jste se asi úplně zbláznili, nebo co! Já jsem v životě ani nekouřil trávu! Co si myslíte, že tady mám? Jsem student z České republiky a přišel jsem se tady bavit s norskými kamarády, tak co je pořád za problém?
- Já to musím prověřit, neříkám, že něco prodáváš, ale musím tu informaci prověřit, chápeš?
- Ano, ale už to prověřil tvůj kolega, tak co je za problém?
- Můžu vidět tvoje kapsy?
- Jo. (Stejná story s mobilem, peněženkou a klíčema, stejně tak s osaháváním zadku a zjištěním, že jsou zadní kapsy prázdné) 
   Je to všechno?
- Co máš v peněžence?
- Chceš vidět, co mám v peněžence?
- Jo. (Otevřel jsem peněženku a začal vyhazovat všechny věci na židli a dal jsem si záležet, aby to vypadalo, že se mi to opravdu už moc nelíbí.)
- Oukej, to stačí.
- Ne, to nestačí! Já ti tady ukážu ÚPLNĚ VŠECHNO, co mám v peněžence, protože UŽ JSEM KU*VA NASRANÝ! Neudělal jsem vůbec nic, neprodávám tady vůbec nic, ani nevím, co to ty vaše zasrané tickets jsou! Nejsem ten, koho hledáte, pánové, tak o co tady jde?

- (borec odchází bokem k dalšímu sekuriťákovi, já si cpu zpátky do peněženky všechny vizitky, řidičák, isic a další karty a odcházím.)

Jediné, co jsem od něj nakonec slyšel, bylo: "Děkuji". Že by se člověk třeba dočkal omluvy? Možná v jiném vesmíru. Tak jsem se usmál a řekl: "Rádo se stalo." A pak jsem myslel, že mi exploduje hlava, jak jsem byl nasraný na tenhle dementní šikanózní systém, což ještě umocnila další blbka z ochranky, která na férovku vyhodila z klubu kamaráda za to, že byl podle ní "moc opilý".

Když jsem se jí zeptal, co udělal, tak mi řekla, že vypadá opilý a měl by jít na vzduch. On přitom jen chodil po klubu a hledal svůj ztracený svetr. Nikoho neobtěžoval, nevyvolával konflikty, nezvracel, nerozbíjel vybavení klubu. Prostě jen chodil trochu nejistým krokem. Asi i chůze tady stačí na vyhození z klubu.

Jak jsme vylezli na první ze sedmi hor

V pátek jsme zažili první velkou kolejní party, která byla na poschodích 15, 16 a 17 a lidi volně přecházeli z jedné akce na druhou, z druhé na třetí atd., takže výtah získal právem označení Party Elevator, jak můžete vidět na fotce. Nezůstali jsme ale moc dlouho, protože v sobotu nás čekal výlet na Floyen (s přeškrtnutým o pro fajnšmekry).

Party Elevator!

Sobotní cestu jsme začali až v jednu odpoledne, protože občas je taky dobré se pořádně vyspat, osprchovat, najíst a zodpovědně připravit na výlet. Dojeli jsme do centra a odtama vyrazili pěšky přímo na Fløyen. Cesta trvala zhruba dvě hodiny, ale potkávali jsme super místa, odkud byl nádherný výhled na celý Bergen, a čím výše se člověk dostával, tím širší rozhled se nabízel. Navíc bylo úplně nádherné počasí.

Výhled spíše na moře

Výhled na Bergen a další kopce okolo

Klidně si obrázky rozklikněte, abyste viděli pořádně tu krásu. Dali jsme si zhruba čtvrthodinovou přestávku na svačinu (jabka a housky se šunkou a sýrem se konečně dočkaly své chvíle slávy) a pokračovali dál. Někteří ještě předtím stihli osedlat jelena, třeba můj spolubydlící Henri, ale tomu to nemůžeme mít za zlé, Francouzi prostě mají v sobě trochu vůdcovské sklony, ale jelen není kůň, že. Naštěstí si Henri hrál na jeleního kovboje jenom chvíli, takže jsme mohli v klidu pokračovat.

Henri, ten se asi nerozběhne. Promiň.

Naše skupina původně dosahovala sedmi hlav (noví kamarádi Lukas ze Švýcarska a Iina a Lori z Francie, dále Henri a pak my z MU, tedy Zuzka, Marťas a já), ale rozrostla se ještě o dvě nově příchozí hlavy, které se jmenují Hilke (je to Holanďan, tak se mu nesmějte za holčičí jméno) a ještě jeden Holanďan, jehož jméno si ani zaboha nemůžu zapamatovat, ale řekl bych, že je to hodně blízko nějakému Jürgenovi nebo tak.

A právě Jürgen (nebo tak) vymyslel, že půjdem ještě další kus cesty kolem jezera a pak přes les. Za hodinku a půl jsme to zvládli a viděli jsme fakt nádhernou přírodu, což dokládají další dvě fotky níže.

Fotíme jezero teď!

Pláž skoro jako v St. Tropez

 Ze sedmičlenné (později devítičlenné) skupiny měli čtyři lidi zrcadlovky, takže to chvílemi vypadalo jako na japonském zájezdě, ale výlet byl super a fotky našich zuřivých fotoreportérů jsou ještě lepší. Ale stejně mám raději kompakty, člověk to hodí do kapsy a nazdar.

Na fotce vlevo účinkovali (zprava): nejspíš Jürgen, Marťas, Iina a Lori, úplně na kraji neznámá zvědavá paní.

Takový byl náš výlet! Několik pravých turistů šlo druhý den na Ulriken, nejvyšší horu celého Bergenu, ale bylo hnusně a já jsem si chtěl odpočinout a začít konečně psát tenhle blog, takže jsem s nimi nešel a půjdu jindy. Každopádně příští zápis bude o hodně divném zážitku z klubu, kde bude k dispozici další unikátní přepis konverzace, tentokrát s nepříliš bystrými, ale o to více horlivými členy ochranky, tak si počkejte.

Můj kámoš Henri, město a IKEA

Na kolejích mám vlastní pokoj, což je docela fajn (na 370 eur měsíčně), a koupelnu společně s kuchyní sdílím s jedním spolubydlícím z vedlejšího pokoje. Jmenuje se Henri, je z Francie (přesněji z Paříže, ještě přesněji z Versailles) a je to fakt frajer.

Henri, nežer tu lampu!

I když je z Paříže a je mu teprve dvacet, takže by mohl být namyšlený jako Paris Hilton, není s ním vůbec žádný problém. Mluví parádně anglicky, nemá skoro žádný francouzský přízvuk a je naštvaný z toho, že potkává v Bergenu až moc Francouzů. "Jsi z Česka? Super! Říkal jsem si, že jestli dostanu za spolubydlícího Francouze, vyseru se tady na to a pojedu pryč," řekl po pár úvodních větách a už jsem tušil, že si budeme rozumět.

Je s ním strašná sranda, ale navíc se angažuje v dobročinných aktivitách, takže to má v hlavě docela srovnané. Loni se s kamarády rozhodl, že pojedou učit do Kambodže tamní děti angličtinu a francouzštinu, tak sehnali peníze od sponzorů a jeli. Klobouk dolů, v devatenácti jsem měl úplně jiné starosti.

Výlet do města a odpolední seance v ikei

Ve středu jsme se se Zuzkou vydali na obhlídku města (hned poté, co jsem byl na policajtech kvůli svému ztracenému pasu), a protože bylo fakt nádherné počasí, centrum Bergenu vypadalo úžasně. Jak jsme se dozvěděli o několik dní později, Bergen je jediné město na světě, které je obklopeno sedmi horami a sedmi fjordy, takže tady je spousta míst, kam se vydat na výlety. O tom ale později.

Fontána v centru Bergenu, to velké napravo je nová radnice.

V centru jsme prolezli pár uliček a udělali několik fotek, které snad někdy přidám i na tenhle blog. Oproti prvnímu velmi, velmi rozpačitému dni se mi začínalo v Bergenu líbit čím dál víc. A musím říct, že ta křivka ještě pořád stoupá.

Odpoledne jsme se vydali ještě s Henrim do ikey, protože bylo třeba nakoupit spoustu věcí, třeba deky, polštáře, nádobí, příbory, velký smeták, lžíci na boty (s tou si Henri dodnes nerozumí a nechápe, na co jsme ji kupovali) a potom ještě prostředky na umývání nádobí a na uklízení. Zahučelo v tom dost peněz, ale ačkoliv je Norsko drahé jak pes (zhruba 3-4krát dražší než ČR), daly se najít levné věci, pokud člověk opravdu hledal a nebral to nejdražší. Navíc jsme si věci pro společné užívání (třeba právě lžíci na boty) koupili s Henrim napůl, takže to celkem šlo.

Prázdný pokoj a kuchyň? Normálka

Na pokoji totiž nebyla peřina ani polštář, jen postel, židle na kolečkách, stůl a police. Jo a lampa, lustr a závěsy, abych vypsal úplně všechno jak v inzerátu v autobazaru. S kuchyní a koupelnou je to ještě jednodušší: v kuchyni byla jenom lopatka se smetáčkem a kýbl, v koupelně jen závěs oddělující sprchovací "kout" od umyvadla a záchodu vedle a stěrka, která je tím nejdůležitějším nástrojem v koupelně.

Ve skutečnosti tady totiž není žádný opravdový sprcháč, prostě se jenom zatáhne závěs v jedné části koupelny a voda z podlahy teče do díry, která je pod umyvadlem. Pak se zbytek vody stáhne stěrkou do zmiňované díry a je skoro sucho. Skoro. Ale bez stěrky by člověk mohl po každém sprchování vybírat v koupelně vstupné na bazén, takže je super, že ji máme.

Příští díl blogu bude o prvním velkém výletu, který jsme podnikli v sobotu. Nebudu vás zatěžovat hloupostma jako "první den ve studentském centru", "první školní den" a tak, protože si myslím, že to nikoho nezajímá. Mě by to teda určitě nezajímalo. Tak zůstaňte na příjmu, bude to zábava!

Hlavně neztratit pas (a rozum)!

Do Norska jsem se vydal v úterý 7. srpna, a musím přiznat, že to pro mě byl zatím nejnáročnější den studijního pobytu. Naposledy jsem se ohlídl za naším domem asi o půl páté ráno, kdy jsme vyráželi do Ostravy. Tam následoval přestup na žlutý vlak pana Jančury, v Praze další přestup na letištní bus a poslední zastávkou před Bergenem bylo Oslo.

Mých 20,1 kilogramů v kufru prošlo na obou letištích bez problémů, stejně jako příruční zavazadlo, které jsem bohužel musel před každým rentgenem z poloviny vybalit, protože jsem tam měl notebook a další věci, které lidi z ochranky nutně potřebovali vidět na zvláštním obrázku. Tak jo.

Ale největší zábava na mě čekala v Bergenu. Asi deset minut po opuštění letadla mi totiž došlo, že jsem na palubě zapomněl svůj pas (cestovní). "Nestrkej to do té síťky! Zapomeneš na to," říkala mi před startem kámoška Zuzka, která letěla se mnou a bude v Bergenu taky studovat mezinárodní vztahy. "Nezapomenu, nejsem debil," snažil jsem se ujistit spíš sebe. Aspoň už vím, že debil opravdu jsem.

Takhle vypadá okolí Bergenu (foceno chvíli před přistáním).

Následujících devadesát minut vypadalo asi takto: můj pas se na palubě nenašel, ačkoliv jsem okamžitě běžel zpátky k přepážce a prosil personál, ať se tam zajde podívat. Návštěva policejní stanice přímo na letišti se moc nepovedla, protože na moje třikrát opakované zvonění nikdo nereagoval. Otevírací hodiny jsou v Norsku asi pro srandu. Stejně jako telefonní číslo, na které měl člověk volat, pokud se k policajtům nedozvoní. Konverzace byla v angličtině (což mimochodem na Norsku pořád obdivuju, anglicky tady umí snad úplně všichni) a vypadala jako z hodně hloupé klišoidní komedie o policajtech, zkrácený záznam zde:

- Dobrý den, jsem na letišti v Bergenu a ztratil jsem pas. Co mám dělat?
- Vy jste v Bergenu?
- Ano.
- Nemůžete být v Bergenu, protože jste se dovolal do Stavangeru.
- (chvíle nechápavého mlčení)
- Proč voláte do Stavangeru?
- Já jsem prostě vytočil číslo, které bylo na dveřích policejní stanice na letišti V BERGENU, protože tam nikdo nebyl, ačkoliv jsou otevírací hodiny až do večera!
- Jste si jistý, že jste v Bergenu? Protože tohle je číslo, které vás spojí s regionální policií tam, kde zrovna jste.
- Ano, pane. Stojím na letišti v Bergenu, chyba bude asi někde jinde
- Aha... Hm, to je zvláštní. No, tak je chyba asi někde na telekomunikační trase.
- Asi. A můžete mi nějak pomoct?
- Ne, já jsem ve Stavangeru.
- Aha. Tak můžete mi teda aspoň poradit, co mám dělat?
- Najděte v centru Bergenu policejní stanici a zajděte tam.
- Tak teda dík. 

Po pěti minutách zbytečného hovoru a dalších desítkách vteřin rozdýchávání kontaktu s nepříliš bystrým policajtem jsem se rozhodl, že už nebudu Zuzku dál zdržovat a konečně pojedeme z letiště do centra, kde jsme se měli zastavit pro klíče od pokojů na kolejích Fantoft. Každý jsme pak v centru táhli 40 kilo zavazadel, což by nebylo tak hrozné, kdyby se v půlce trasy zlomyslně nevztyčil kopec se sklonem jak pro Tour de France.

Nebyla to vůbec žádná lehká práce a ruce mě bolí ještě teď v neděli, když píšu tenhle blog, ale nakonec jsme to nějak zvládli, stejně jako následný příjezd na koleje. Tam jsme dorazili kolem osmé večer, takže jsem na cestě ze svého pokoje ve Starém Městě u Frýdku-Místku do nového pokoje na kolejích Fantoft v norském Bergenu strávil skoro 16 hodin.

O prvních dojmech z kolejí a o mém spolubydlícím se dočtete v dalším dílu tohoto blogu, stejně tak se na tohle místo brzy dostane mnohem více fotek včetně speciální edice věnované street-artu v Bergenu, tak držte vlnu!