Hlavně neztratit pas (a rozum)!

Do Norska jsem se vydal v úterý 7. srpna, a musím přiznat, že to pro mě byl zatím nejnáročnější den studijního pobytu. Naposledy jsem se ohlídl za naším domem asi o půl páté ráno, kdy jsme vyráželi do Ostravy. Tam následoval přestup na žlutý vlak pana Jančury, v Praze další přestup na letištní bus a poslední zastávkou před Bergenem bylo Oslo.

Mých 20,1 kilogramů v kufru prošlo na obou letištích bez problémů, stejně jako příruční zavazadlo, které jsem bohužel musel před každým rentgenem z poloviny vybalit, protože jsem tam měl notebook a další věci, které lidi z ochranky nutně potřebovali vidět na zvláštním obrázku. Tak jo.

Ale největší zábava na mě čekala v Bergenu. Asi deset minut po opuštění letadla mi totiž došlo, že jsem na palubě zapomněl svůj pas (cestovní). "Nestrkej to do té síťky! Zapomeneš na to," říkala mi před startem kámoška Zuzka, která letěla se mnou a bude v Bergenu taky studovat mezinárodní vztahy. "Nezapomenu, nejsem debil," snažil jsem se ujistit spíš sebe. Aspoň už vím, že debil opravdu jsem.

Takhle vypadá okolí Bergenu (foceno chvíli před přistáním).

Následujících devadesát minut vypadalo asi takto: můj pas se na palubě nenašel, ačkoliv jsem okamžitě běžel zpátky k přepážce a prosil personál, ať se tam zajde podívat. Návštěva policejní stanice přímo na letišti se moc nepovedla, protože na moje třikrát opakované zvonění nikdo nereagoval. Otevírací hodiny jsou v Norsku asi pro srandu. Stejně jako telefonní číslo, na které měl člověk volat, pokud se k policajtům nedozvoní. Konverzace byla v angličtině (což mimochodem na Norsku pořád obdivuju, anglicky tady umí snad úplně všichni) a vypadala jako z hodně hloupé klišoidní komedie o policajtech, zkrácený záznam zde:

- Dobrý den, jsem na letišti v Bergenu a ztratil jsem pas. Co mám dělat?
- Vy jste v Bergenu?
- Ano.
- Nemůžete být v Bergenu, protože jste se dovolal do Stavangeru.
- (chvíle nechápavého mlčení)
- Proč voláte do Stavangeru?
- Já jsem prostě vytočil číslo, které bylo na dveřích policejní stanice na letišti V BERGENU, protože tam nikdo nebyl, ačkoliv jsou otevírací hodiny až do večera!
- Jste si jistý, že jste v Bergenu? Protože tohle je číslo, které vás spojí s regionální policií tam, kde zrovna jste.
- Ano, pane. Stojím na letišti v Bergenu, chyba bude asi někde jinde
- Aha... Hm, to je zvláštní. No, tak je chyba asi někde na telekomunikační trase.
- Asi. A můžete mi nějak pomoct?
- Ne, já jsem ve Stavangeru.
- Aha. Tak můžete mi teda aspoň poradit, co mám dělat?
- Najděte v centru Bergenu policejní stanici a zajděte tam.
- Tak teda dík. 

Po pěti minutách zbytečného hovoru a dalších desítkách vteřin rozdýchávání kontaktu s nepříliš bystrým policajtem jsem se rozhodl, že už nebudu Zuzku dál zdržovat a konečně pojedeme z letiště do centra, kde jsme se měli zastavit pro klíče od pokojů na kolejích Fantoft. Každý jsme pak v centru táhli 40 kilo zavazadel, což by nebylo tak hrozné, kdyby se v půlce trasy zlomyslně nevztyčil kopec se sklonem jak pro Tour de France.

Nebyla to vůbec žádná lehká práce a ruce mě bolí ještě teď v neděli, když píšu tenhle blog, ale nakonec jsme to nějak zvládli, stejně jako následný příjezd na koleje. Tam jsme dorazili kolem osmé večer, takže jsem na cestě ze svého pokoje ve Starém Městě u Frýdku-Místku do nového pokoje na kolejích Fantoft v norském Bergenu strávil skoro 16 hodin.

O prvních dojmech z kolejí a o mém spolubydlícím se dočtete v dalším dílu tohoto blogu, stejně tak se na tohle místo brzy dostane mnohem více fotek včetně speciální edice věnované street-artu v Bergenu, tak držte vlnu!