Když je blbá hlava, trpí všichni v klubu

Jak jsem slíbil, tenhle příspěvek bude hlavně o pondělní akci v klubu Metro v centru Bergenu a o debílkovi, který poslouchá cizí rozhovory a nejde mu to, takže pak způsobí problémy lidem, kteří za nic nemůžou.

Po kvalitní pre-party, u nás zvané předkalba, jsme se kolem jedenácté přesunuli do klubu Metro, který se měl podle údajů v brožurce vydané k mentorskému týdnu jmenovat Luux. Nevadí. Vystáli jsme si dlouhatánskou frontu před klubem, kde byly "strašně stylové" stojánky s červenými provazy, aby to vypadalo nóbl, a pak jsme zjistili, že klub byl poloprázdný. Ale hlavní je dělat před vchodem pořádné divadlo, aby chtěl každý dovnitř.

V klubu bylo všechno tak, jak je zvykem i u nás: hlasitá tucavá party-hudba, pár lidí na parketu a zbytek rozházený u stolečků a židlí kolem dokola. Zastavil jsem se po cestě ze záchodu u skupinky, kde byl slovenský kolega z mého oboru Marián, jeden Nor, jehož jméno si nepamatuju (jako u většiny Norů, protože jsou pro nás jejich jména trochu neobvyklá), a ještě nějací další lidi. Nor mě pozval na pivo, protože v klubu bylo výhodnější si koupit dvě piva najednou než jedno a potom někdy druhé, takže přes moje odmítání jsem dostal pivo zdarma, což jsem samozřejmě poté oplatil pivem zdarma pro Nora, ale to je snad jasné.

Méně jasné už je, proč se kousek od vás zastaví chlápek z ochranky, když se s Norem bavíte o tom, že musíte stihnout tramvaje (místní Bybanen) někdy do půl jedné nebo jedné v noci, protože pak už neplatí vaše studentská "šalinkarta" a musíte si kupovat pěkně mastný lístek (anglicky ticket, důležité pro další děj) na noční hromadnou dopravu.

Rozhovor snů se sekuriťáky

Když k vám po minutě přistoupí dvoumetrové stodvacetikilové hovado (opět z ochranky) a chce s váma mluvit, chvíli nechápete. Ale pak začne rozhovor, ze kterého je vám hned všechno jasnější než křišťálově čistý křišťál Standy Grosse.

- Ty tady něco prodáváš?
- Ne. Co bych tu měl proboha prodávat? Jsem tady na erasmu a máme party s našimi mentory, tak se normálně bavím.
- Někdo mi říkal, že tady něco prodáváš. Tak se tě ptám ještě jednou: prodáváš tady tickets?
- Bavil jsem se tady s kamarádem o tom, že si musím hlídat čas, abych stihl tramvaj, protože jinak budu muset kupovat zvláštní lístek (ticket) za 60 NOKů. Chceš vidět moji studentskou průkazku na tramvaj, nebo co?
- Jo.
(vytáhl jsem bergenskou tramvajenku, borec byl trochu zklamaný, protože v ní nenašel schované žádné drogy, tak pokračoval:)
   Víš, co jsou to tickets?
- Jediné tickets, co znám, jsou bus tickets (lístky na autobus). Vůbec nevím, o čem mluvíš.
- Ještě jednou. Víš, co jsou to tickets?
- Ještě jednou: NEVÍM, O ČEM TO MLUVÍŠ!
- A co teda máš v kapsách, když tady nic neprodáváš?
- Chceš vidět moje kapsy?
- Prosím.
- (vytahuji z pravé kapsy mobil, z levé peněženku a klíče. To je vše.)

- A co zadní kapsy?
- (začnu se smát, roztahuju ruce, obracím se ke zdi, opírám se o zeď a rozkročím nohy. Frajer mi sahá na prdel a zjišťuje, že v zadních kapsách nemám vůbec nic. Obracím se zpátky, směju se mu a kroutím hlavou. Jsem už hodně nasraný.)
- Pojď se mnou nahoru.
- PROČ? Vždyť u sebe nic nemám, teď jsi to viděl!
- Pojď se mnou nahoru, prosím.
- Tak jo. (Jdeme nahoru a sekuriťák mě předává druhému sekuriťákovi, asi šéfovi. Takže další kolečko rozhovoru)

Druhé kolo rozhovorů, asi jsem postoupil do finále! 


- Čau, dostal jsem hlášení, že tady prodáváš extázi, tak to musím prověřit.
- Vy jste se asi úplně zbláznili, nebo co! Já jsem v životě ani nekouřil trávu! Co si myslíte, že tady mám? Jsem student z České republiky a přišel jsem se tady bavit s norskými kamarády, tak co je pořád za problém?
- Já to musím prověřit, neříkám, že něco prodáváš, ale musím tu informaci prověřit, chápeš?
- Ano, ale už to prověřil tvůj kolega, tak co je za problém?
- Můžu vidět tvoje kapsy?
- Jo. (Stejná story s mobilem, peněženkou a klíčema, stejně tak s osaháváním zadku a zjištěním, že jsou zadní kapsy prázdné) 
   Je to všechno?
- Co máš v peněžence?
- Chceš vidět, co mám v peněžence?
- Jo. (Otevřel jsem peněženku a začal vyhazovat všechny věci na židli a dal jsem si záležet, aby to vypadalo, že se mi to opravdu už moc nelíbí.)
- Oukej, to stačí.
- Ne, to nestačí! Já ti tady ukážu ÚPLNĚ VŠECHNO, co mám v peněžence, protože UŽ JSEM KU*VA NASRANÝ! Neudělal jsem vůbec nic, neprodávám tady vůbec nic, ani nevím, co to ty vaše zasrané tickets jsou! Nejsem ten, koho hledáte, pánové, tak o co tady jde?

- (borec odchází bokem k dalšímu sekuriťákovi, já si cpu zpátky do peněženky všechny vizitky, řidičák, isic a další karty a odcházím.)

Jediné, co jsem od něj nakonec slyšel, bylo: "Děkuji". Že by se člověk třeba dočkal omluvy? Možná v jiném vesmíru. Tak jsem se usmál a řekl: "Rádo se stalo." A pak jsem myslel, že mi exploduje hlava, jak jsem byl nasraný na tenhle dementní šikanózní systém, což ještě umocnila další blbka z ochranky, která na férovku vyhodila z klubu kamaráda za to, že byl podle ní "moc opilý".

Když jsem se jí zeptal, co udělal, tak mi řekla, že vypadá opilý a měl by jít na vzduch. On přitom jen chodil po klubu a hledal svůj ztracený svetr. Nikoho neobtěžoval, nevyvolával konflikty, nezvracel, nerozbíjel vybavení klubu. Prostě jen chodil trochu nejistým krokem. Asi i chůze tady stačí na vyhození z klubu.