Zima v Bergenu je super! A lidi taky

Musím říct, že jak mi lezl krkem věčný déšť, tak typický pro Bergen, všechno se zlepšilo ve chvíli, kdy teploty nadobro spadly pod nulu. Místo otravného deště tady teď často sněží, což je mnohem hezčí a zároveň pohodlnější pro běžný pohyb. Sice je pořádná kosa (sice ani ne mínus deset, ale vysoká vzdušná vlhkost způsobená nedalekým mořem teplotu pocitově sráží ještě o dost níže), ale aspoň člověk nemusí pořád skákat přes kaluže za neustálého zápasu s obráceným deštníkem v silném větru.

Sněží! Jupí!

A tak nám ani nevadí, že trochu vymrzneme, když přebíháme z vyhřáté velké kuchyně do klubu, kde jsme si byli včera zahrát fotbálek a vypít nějaké to pivo. Letos naposledy. Klub totiž včera (v pondělí) ukončil svou sezonu, znova otevře až někdy v lednu. O téhle blbé zprávě jsme se dověděli až dnes (v úterý), takže jsme se ani nemohli s klubem pořádně rozloučit, ale musím přiznat, že jsme to pojali velmi zodpovědně, i když jsme o tom nevěděli.

Byl totiž den, kdy jsme se loučili s Marťasem, kterého ale já a mí ostatní kamarádi z Brna uvidíme už v lednu. Podávaly se chipsy, koláč, čerstvě upečené sladké motance, které bohužel vzhledem ke své chatrné slovní zásobě v oblasti cukrářských výrobků neumím pojmenovat, ale taky třeba domácí hruškovice, kupovaná slivovice, domácí víno, kupované šampáňo (samozřejmě se Henri musel hned zeptat, jestli je to pravé šampaňské, takže od té chvíle všichni říkali jenom "šumivé víno") a nějaké to pivo.

Skoro celá naše rozlučková česko-slovensko-rakousko-švýcarsko-holandsko-francouzsko-norská parta

Tahle ďábelská kombinace vyvolala u většiny účastníků rozlučkové party velmi přátelskou a veselou náladu, takže jsme pak v klubu nebyli příliš oblíbenými návštěvníky, protože jsme řvaním GÓÓÓÓÓÓL! po každé povedené akci ve stolním fotbálku rušili soustředění amatérských pingpongistů a hráčů biliáru. Bylo nás ale o hodně víc než jich, takže měli smůlu a na víc než utrápené pohledy se nezmohli.

Dnešek byl taky fajn, objevil jsem v obchodě něco, na co už jsem číhal asi tři dny, takže se mi podařilo udělat perfektní nákup dárků, které nejsou jen obyčejnými tradičními suvenýry s norskými barvami. Těch už doma stejně máme plno po návštěvě mého rodinného příslušníka, který si nepřál, abych se o něm na blogu zmiňoval, takže je zbytečné vozit druhou várku stejných věcí.

Zítra (ve středu) jdeme s Henrim ještě lovit nějaké norské svetry, ale nejsem si úplně jistý, že si chci nějaký koupit, uvidíme. Pak se mrknem na výstavu perníkového městečka, které by mělo být podle organizátorů největší na světě. Já už jsem tam jednou byl, ale nechali nám vstupenky, takže tam s mým spolubydlícím zajdu ještě jednou, fakt to stojí za to. Níže aspoň jedna fotka pro ilustraci, je to zhruba procento všech vystavených výtvorů.

Všude spousta perníku!