Pohádka o chajdě na konci světa a horor o sněhové bouři a urvané střeše

Poslední víkend v Norsku! To chtělo pořádný výlet, aby bylo na co vzpomínat. "Tohle bude náš poslední zážitek, kámo. Nechci mít poslední norskou vzpomínku na pokoj na Fantoftu," vyslovil Henri ultimátní argument, a já jsem věděl, že je jasno. Jede se na chatu!

Můj akční spolubydlící byl na stejném místě o týden dřív, aby okoukl situaci, takže jsme před sebou měli jednoduše perfektní víkend zhruba uprostřed Norska, všude kolem jenom krásná zasněžená krajina, spousta hor a kopců, zamrzlé řeky a jezera, a do toho naše chata s kamny v hlavní místnosti, ale taky s radiátory, takže za pár hodin bylo teplo jak v sauně, což se dokonale propojovalo s hromadou jídla, které jsme si na ty tři dny dovezli s sebou jako správní "lufťáci". 

Rukavice jsou základ! 

Tak, to byla pohádka. Jenže se trochu měnila hned od chvíle, kdy jsme přijeli na vlakové nádraží v Bergenu, protože Henri neověřil, v kolik jede vlak, takže jsme čekali v pořádné kose asi dvě hodiny, než jsme konečně mohli naskočit do vagonů a vydat se směrem na Oslo, po údajně nejkrásnější železniční trase v Evropě. A bylo pořád co sledovat, na okně jsem byl přilepený skoro jako děcko na výloze hračkářství. Bohužel mi nějak nejdou přidávat fotky, tak snad jindy.

Po zhruba dvou hodinách jsme dorazili na stanici Hallingskeid, kde byla i naše chata. Samozřejmě jsme si jako frajeři nenasadili rukavice, protože to je přece jenom kousek. Cha chá, můj omrzlý palec by dokázal vyprávět, jak může i zhruba pět minut bez rukavic v silném větru a zhruba mínus deseti zmrazit prsty. Pomalé rozmrzání mi pak připadalo, jako by se mi nějaký mikroskopický trol zkoušel prořezat nožem z prostředku prstu směrem ven. Paráda, krása, nádhera, fakt. 

Bomby jako od Tysona

Když jsme konečně dokázali znova chytat do rukou i drobnější věci než špalky dřeva, rozjely se hody: kuřecí stehna, opékané brambory, spousta zeleniny, ale taky ještě šunka, rýže, prostě hromada jídla. Poslední výlet je holt poslední výlet, i když peněženka brečí jak o život. Podobná situace se opakovala s večeří, akorát venku začalo pořádné divadlo. Vítr nabíral sílu, kterou jsem v Česku ještě nezažil, venku se nedalo skoro ani chodit, protože když jste chtěli jít po větru, hrozilo, že vás to odfoukne, a když proti větru, bylo to jako dostávat každou mikrosekundu bombu do obličeje jako od Mika Tysona z doby, kdy ještě neměl kérku na ksichtu.

Takže jsme se drželi převážně v chatě, což nikomu nevadilo, protože jsme měli karty, ale i notebook s filmy a s muzikou, nuda teda rozhodně nehrozila. Obzvlášť když se člověk opřel o stěnu a nechal si masírovat záda bouří, která s chatou lomcovala čím dál víc. Poprvé jsem se začal ale bát až kolem pěti ráno, kdy mě vzbudil fakt děsivý kravál, jak vítr narážel do chaty, a ta vypadala, že se každou chvíli nadobro vzdá. Skákaly hrníčky na poličkách, příbory v šuplících, no prostě horor jak vyšitý. Rozhodl jsem se to zaspat, protože bych byl po několika hodinách strachu akorát zbytečně unavený, a navíc by to vůbec ničemu nepomohlo. Až budu velký, chci být pokaždé takhle rozumný. 

 Vánoční večeře 

Druhý den se to trochu zlepšilo, ale i tak jsme sobotu strávili v chatě, protože vítr byl pořád ještě silný a na žádnou túru jsme si netroufali. Sobota byla ale hlavně ve znamení velké vánoční večeře, kdy jsme si upekli celé kuře, brambory, mrkev, připravili hromadu další zeleniny, pak i plněné papriky, vlastní chleba a na závěr čokoládovou buchtu. Docela nám to šlo! 

V neděli bylo už úplně skvěle, takže jsme šli aspoň na chvíli sjíždět kopce na plastových "lopatách" a pak se klouzali na zamrzlém jezeře. Pohodově jsme tak zakončili náš prodloužený víkend, abychom se pak po dvou hodinách čekání na zpožděný vlak a dalších dvou hodinách ve vlaku dočkali hnusného upršeného Bergenu, i když jsme v pátek odjížděli z krásného zasněženého města. Škoda ho!