První karaoke, poslední večeře a norský konec

Už je to tak, můj pobyt v norském Bergenu už se objevuje jenom v minulém čase. Tenhle příspěvek píšu ve vlaku z Prahy do Ostravy, domov se blíží rychlostí zhruba 130 km/h. Ale o tom teď mluvit nechci. Důležitá byla totiž poslední noc, než jsme se Zuzkou definitivně opustili to, co jsme si čtyři a půl měsíce užívali: Bergen v dobrém i ve zlém. Co si budem nalhávat, hlavně v dobrém. A tím začnu.  

Nakrmte Fantoft!  

Poslední den jsem strávil uklízením pokoje, abych pak hodinu a půl čekal na inspekci správců kolejí, kteří nepřišli, takže jsem naživo neslyšel ocenění práce, kterou jsem tak pečlivě nedělal snad nikdy v životě. Utřel jsem prach i ze šprušlí radiátoru, ze stínidel všech lamp, z dřevěných rantlů kolem pokoje, dokonce i pod postelí jsem ten hadr párkrát protáhl, aby bylo všechno opravdu dokonalé. A oni pak nepřijdou, i když mi dali termín kontroly ještě o půl hodiny dříve, než jsem ho chtěl já. No ty vole!

Ale co už, jejich problém. Podle mě bylo uklizeno perfektně, dokonce i okno jsem umyl (fakt jsem sám na sebe čuměl, jak jsem akční), takže věřím, že budou inspektoři spokojení. Devadesát minut čekání jsem utnul posledním výletem do centra města, abych ulovil nějaké last minute suvenýry, což se podařilo, takže věřím, že spokojenost bude na všech obdarovaných frontách.

Pak jsme se vrátili na koleje (taky naposledy! Sentiment!), abychom začali s Henriho velkolepým plánem. Vzhledem k jeho zapálení pro charitu to občas vypadá, že chce nakrmit celý Fantoft, což včera večer znamenalo asi deset lidí v naší malé kuchyni pro dva, maximálně čtyři lidi. Ale já jsem se na přípravách moc nepodílel, protože jsem měl pořád ještě plné ruce balení kufrů, takže celkem pohoda. 

Psí spřežení, vířivka a karaoke

Nejdřív jsme teda jedli, pak jsme začali něco pít (poslední večer se musí zapít, to se na mě, puritáni, nezlobte) a přesunuli jsme se do kuchyně na bloku C, kde bydlí další hromada Francouzek. Tam jsme se dověděli o jejich super výletu do Tromsa, na Lofoty a další super místa severu Norska, kam se jednou pojedu určitě podívat, protože řídit psí spřežení za doprovodu milionů hvězd a monstrózní polární záře je něco, co prostě musím zažít. Stejně jako vířivku na zádi lodi, když je venku mínus deset, ve vodě plus pětatřicet a vy se jenom tak válíte a sledujete, jak padají hvězdy, protože máte znova neskutečnou haluz a jedete na tohle místo uprostřed nejhustšího meteorického roje za poslední roky.

Další zastávkou večera byl opět náš dvojpokoj a premiéra (spojená s derniérou, naštěstí!) několikahodinového skupinového vytí, které Japonci kdysi označili jako karaoke, což zní mnohem víc cool. Když jsme se všichni opřeli do refrénu z Osobního strážce, bylo nás slyšet přes pět pater. Dobrý výkon na "unplugged" karaoke, možná by to ocenila i samotná Whitney Houston. Jo a bylo to falešné jak prase, ale no a co? Norsko superstar nehledá.

Po zhruba třech hodinách obrovského nasazení jsem se vyřvaným hlasem loučil s partou lidí z Francie, a pak jsme zbyli na pokoji jenom já, spolubydlící Henri, bláznivý Švýcar Lukas a Zuzka. Zabili jsme poslední hodinu hraním karet a pak už jsme se všichni vydali na zastávku Bybanenu, kde nastalo velké loučení s Lukasem a Henrim a odjezd na autobusák, přesednutí na letištní bus a příjezd na letiště. 

"Náhodná" prohlídka na letišti a podobné radosti

Tam bylo na můj vkus až moc zmatků, dvakrát jsme museli procházet přes rámy, a jednou si mě vybrali na "náhodnou prohlídku". Chtěl jsem se zeptat, jestli je to "náhodná prohlídka" jenom proto, že jsem černý, ale šestý smysl mi říkal, že na takové vtípky nebyla ochranka v sedm ráno zvědavá, tak jsem raději držel ústa. A prohmatávala mě ženská, která nakonec s neskrývaným zklamáním zjistila, že žádnou bombu nemám, a to ani přilepenou na chodidle. Musela být fakt úplně blbá, protože mi sahala holýma rukama na ponožky, které za sebou měly několik hodin v botách. Mňam! Sice mi přišlo trochu divné, že zrovna Norové nedodržují pravidla osobních prohlídek, kdy chlapa prohledává chlap, zatímco ženskou ženská, ale neměli jsme moc času, tak jsem vynechal i tuhle námitku, abychom konečně mohli pokročit do dalšího levelu.

Zajímavé je, že po mně nikdo nechtěl vidět občanku. Stačila jim letenka (respektive palubní lístek), což není tak úplně super vzhledem k tomu, jak často se mi ztrácejí věci, ale tentokrát jsem nic neztratil, takže pohoda.

Mezipřistání v Oslu bylo fajn osvěžení surrealistickou vánoční výzdobou (scéna Santy s čajovou konvicí v ruce, jak rajtuje na tygrovi jdoucím po škrabce na sýr se totiž moc často nevidí), a když to s náma pilot v Praze švihnul o ranvej tak, až všichni poskočili v sedadlech a byli rádi za bezpečnostní pásy, mohl jsem se poprvé znova nadechnout vzduchu v České republice.

Jo a za tři dny je prý konec světa. Jestli to vyjde, tak mě to fakt pořádně naštve! Ale jak řekla Zuzka, dokončit Erasmus jsme stihli, tak co. Souhlas!