Problematika života na studentských kolejích

Samozřejmě pro spoustu z vás tady nebudou žádné extra novinky, protože jste si podobných radostí užili taky dost, jenže já jsem na kolejích nikdy předtím nebydlel. A musím se přiznat, že jsem fakt rád.

 

Problém č. 1: smrad a původ smradu

Člověk by si řekl, že dospělí lidi mají aspoň trochu rozumu. Nemají. Častokrát se tak dá potkat po cestě od vchodu až po dveře pokoje takový humus, že se člověk občas bojí, aby nepřidal vlastní nálož, čehož by si nikdo ani nevšiml. Dvakrát jsem ve výtahu dostal takovou ránu do čichových buněk, až jsem si myslel, že je pošlu raději po schodech. Někdo totiž asi nestihl doběhnout na záchod, takže to vypustil v kabině. Naštěstí je ovládání výtahu natolik jednoduché, že jde zvládnout i ve smradu, ze kterého slzí oči.

BUH! s námi a smrad pryč.

Druhým dárkem, jehož nadílka na chodbách se rapidně zvyšuje po pravidelné páteční kalbě v našem kolejním klubu, je parádní abstraktní obrazec na podlaze, který umělci vytvoří za pomocí zvratků a gravitace. Prostě normální grcka, koláč, kosa, tyčka, všichni asi známe. Ale oproti hovnu ve výtahu je to ještě pohoda, protože chodby jsou tady naštěstí docela velké, takže smrad není tak koncentrovaný.

Aby toho nebylo málo, někteří spolubydlící nechávají na společných chodbách další překvapení. Nevím, jestli to je třeba nějaká snaha o kulturní obohacení, ale lidi mého kmene jsou zvyklí odnášet odpadky až do popelnice, nejen před dveře vlastního příbytku. Ale na druhou stranu je nutné přiznat, že si člověk aspoň může trochu potrénovat fotbalové dovednosti a soutěžit, kdo napálí pytel s bordelem na delší vzdálenost.

 

Problém č. 2: stávkující výtah

Když už se s vámi ve výtahu nevozí "hnědý pasažér", častokrát se nemůžete vozit ani vy sami. Za poslední měsíc už výtah nejezdil pětkrát. A před chvílí jsem zjistil, proč. Prý je velmi populární uvnitř skákat a zpívat u toho nějaké podivné francouzské popěvky, což samozřejmě vede k zaseknutí výtahu a jeho nefunkčnosti po celý zbytek víkendu, protože tyhle prasárny se samozřejmě nejčastěji dějí opět v pátek, kdy je party, a v Norsku se o víkendu prostě nepracuje. Zajímalo by mě, jestli by opraváři výtahu o víkendu byli schopní vytáhnout paty z baráku, kdyby ve výtahu uvízli nějací lidi. Ale zkoušet to nebudu.

Není zas tak velký problém udělat dvacet kroků a svézt se výtahem ve vedlejším bloku, nebo udělat zhruba sedmdesát kroků a vyběhnout si schody do pátého patra, ale obojí je zbytečná zdržovačka, navíc spojená s potkáváním zmiňovaných pytlů s odpadky.

 

Problém č. 3: hluk

Kde jsou ty časy z brněnského Obilňáku, kde dělají ožralci kravál maximálně dvakrát do týdne po cestě z hospody. Bydlení u brněnské porodnice mělo spoustu výhod, mezi nevýhody bych zařadil jenom každotýdenní pochodování toho blbečka v kápi, který huláká žvásty o hříšných potratech.

Tady je hluk pořád. Dneska například celý den někdo něco potřebuje natlouct do zdi, ale asi mu to moc nejde, protože v různě dlouhých intervalech tříská kladivem zhruba od desíti ráno až doteď (půl sedmé večer). Před čtyřmi dny, když tady poprvé sněžilo, se zase musela hromada lidí venku koulovat asi do dvou do rána. Ať se v tom sněhu válejí klidně celou noc, ale ať proboha furt neřvou!

Připadám si trochu jako nerudný důchodce, ale prostě mám rád klidné prostředí. Bydlíme už asi osm let na vesnici, v Brně jsem celou dobu bydlel taky jenom na klidných místech, takže jsem si tak nějak zvykl, že je ticho, pokud na tom sám něco nezměním. A taky není nikde nablito, výtahy fungují a všechno je prostě úplně na pohodu. Co by ale za poblitý výtah daly takové děti v Africe! No, nejspíš vůbec nic, protože nic nemají. Takže bych měl být vlastně rád, že nejsem v Africe!