První karaoke, poslední večeře a norský konec

Už je to tak, můj pobyt v norském Bergenu už se objevuje jenom v minulém čase. Tenhle příspěvek píšu ve vlaku z Prahy do Ostravy, domov se blíží rychlostí zhruba 130 km/h. Ale o tom teď mluvit nechci. Důležitá byla totiž poslední noc, než jsme se Zuzkou definitivně opustili to, co jsme si čtyři a půl měsíce užívali: Bergen v dobrém i ve zlém. Co si budem nalhávat, hlavně v dobrém. A tím začnu.  

Nakrmte Fantoft!  

Poslední den jsem strávil uklízením pokoje, abych pak hodinu a půl čekal na inspekci správců kolejí, kteří nepřišli, takže jsem naživo neslyšel ocenění práce, kterou jsem tak pečlivě nedělal snad nikdy v životě. Utřel jsem prach i ze šprušlí radiátoru, ze stínidel všech lamp, z dřevěných rantlů kolem pokoje, dokonce i pod postelí jsem ten hadr párkrát protáhl, aby bylo všechno opravdu dokonalé. A oni pak nepřijdou, i když mi dali termín kontroly ještě o půl hodiny dříve, než jsem ho chtěl já. No ty vole!

Ale co už, jejich problém. Podle mě bylo uklizeno perfektně, dokonce i okno jsem umyl (fakt jsem sám na sebe čuměl, jak jsem akční), takže věřím, že budou inspektoři spokojení. Devadesát minut čekání jsem utnul posledním výletem do centra města, abych ulovil nějaké last minute suvenýry, což se podařilo, takže věřím, že spokojenost bude na všech obdarovaných frontách.

Pak jsme se vrátili na koleje (taky naposledy! Sentiment!), abychom začali s Henriho velkolepým plánem. Vzhledem k jeho zapálení pro charitu to občas vypadá, že chce nakrmit celý Fantoft, což včera večer znamenalo asi deset lidí v naší malé kuchyni pro dva, maximálně čtyři lidi. Ale já jsem se na přípravách moc nepodílel, protože jsem měl pořád ještě plné ruce balení kufrů, takže celkem pohoda. 

Psí spřežení, vířivka a karaoke

Nejdřív jsme teda jedli, pak jsme začali něco pít (poslední večer se musí zapít, to se na mě, puritáni, nezlobte) a přesunuli jsme se do kuchyně na bloku C, kde bydlí další hromada Francouzek. Tam jsme se dověděli o jejich super výletu do Tromsa, na Lofoty a další super místa severu Norska, kam se jednou pojedu určitě podívat, protože řídit psí spřežení za doprovodu milionů hvězd a monstrózní polární záře je něco, co prostě musím zažít. Stejně jako vířivku na zádi lodi, když je venku mínus deset, ve vodě plus pětatřicet a vy se jenom tak válíte a sledujete, jak padají hvězdy, protože máte znova neskutečnou haluz a jedete na tohle místo uprostřed nejhustšího meteorického roje za poslední roky.

Další zastávkou večera byl opět náš dvojpokoj a premiéra (spojená s derniérou, naštěstí!) několikahodinového skupinového vytí, které Japonci kdysi označili jako karaoke, což zní mnohem víc cool. Když jsme se všichni opřeli do refrénu z Osobního strážce, bylo nás slyšet přes pět pater. Dobrý výkon na "unplugged" karaoke, možná by to ocenila i samotná Whitney Houston. Jo a bylo to falešné jak prase, ale no a co? Norsko superstar nehledá.

Po zhruba třech hodinách obrovského nasazení jsem se vyřvaným hlasem loučil s partou lidí z Francie, a pak jsme zbyli na pokoji jenom já, spolubydlící Henri, bláznivý Švýcar Lukas a Zuzka. Zabili jsme poslední hodinu hraním karet a pak už jsme se všichni vydali na zastávku Bybanenu, kde nastalo velké loučení s Lukasem a Henrim a odjezd na autobusák, přesednutí na letištní bus a příjezd na letiště. 

"Náhodná" prohlídka na letišti a podobné radosti

Tam bylo na můj vkus až moc zmatků, dvakrát jsme museli procházet přes rámy, a jednou si mě vybrali na "náhodnou prohlídku". Chtěl jsem se zeptat, jestli je to "náhodná prohlídka" jenom proto, že jsem černý, ale šestý smysl mi říkal, že na takové vtípky nebyla ochranka v sedm ráno zvědavá, tak jsem raději držel ústa. A prohmatávala mě ženská, která nakonec s neskrývaným zklamáním zjistila, že žádnou bombu nemám, a to ani přilepenou na chodidle. Musela být fakt úplně blbá, protože mi sahala holýma rukama na ponožky, které za sebou měly několik hodin v botách. Mňam! Sice mi přišlo trochu divné, že zrovna Norové nedodržují pravidla osobních prohlídek, kdy chlapa prohledává chlap, zatímco ženskou ženská, ale neměli jsme moc času, tak jsem vynechal i tuhle námitku, abychom konečně mohli pokročit do dalšího levelu.

Zajímavé je, že po mně nikdo nechtěl vidět občanku. Stačila jim letenka (respektive palubní lístek), což není tak úplně super vzhledem k tomu, jak často se mi ztrácejí věci, ale tentokrát jsem nic neztratil, takže pohoda.

Mezipřistání v Oslu bylo fajn osvěžení surrealistickou vánoční výzdobou (scéna Santy s čajovou konvicí v ruce, jak rajtuje na tygrovi jdoucím po škrabce na sýr se totiž moc často nevidí), a když to s náma pilot v Praze švihnul o ranvej tak, až všichni poskočili v sedadlech a byli rádi za bezpečnostní pásy, mohl jsem se poprvé znova nadechnout vzduchu v České republice.

Jo a za tři dny je prý konec světa. Jestli to vyjde, tak mě to fakt pořádně naštve! Ale jak řekla Zuzka, dokončit Erasmus jsme stihli, tak co. Souhlas!

Pohádka o chajdě na konci světa a horor o sněhové bouři a urvané střeše

Poslední víkend v Norsku! To chtělo pořádný výlet, aby bylo na co vzpomínat. "Tohle bude náš poslední zážitek, kámo. Nechci mít poslední norskou vzpomínku na pokoj na Fantoftu," vyslovil Henri ultimátní argument, a já jsem věděl, že je jasno. Jede se na chatu!

Můj akční spolubydlící byl na stejném místě o týden dřív, aby okoukl situaci, takže jsme před sebou měli jednoduše perfektní víkend zhruba uprostřed Norska, všude kolem jenom krásná zasněžená krajina, spousta hor a kopců, zamrzlé řeky a jezera, a do toho naše chata s kamny v hlavní místnosti, ale taky s radiátory, takže za pár hodin bylo teplo jak v sauně, což se dokonale propojovalo s hromadou jídla, které jsme si na ty tři dny dovezli s sebou jako správní "lufťáci". 

Rukavice jsou základ! 

Tak, to byla pohádka. Jenže se trochu měnila hned od chvíle, kdy jsme přijeli na vlakové nádraží v Bergenu, protože Henri neověřil, v kolik jede vlak, takže jsme čekali v pořádné kose asi dvě hodiny, než jsme konečně mohli naskočit do vagonů a vydat se směrem na Oslo, po údajně nejkrásnější železniční trase v Evropě. A bylo pořád co sledovat, na okně jsem byl přilepený skoro jako děcko na výloze hračkářství. Bohužel mi nějak nejdou přidávat fotky, tak snad jindy.

Po zhruba dvou hodinách jsme dorazili na stanici Hallingskeid, kde byla i naše chata. Samozřejmě jsme si jako frajeři nenasadili rukavice, protože to je přece jenom kousek. Cha chá, můj omrzlý palec by dokázal vyprávět, jak může i zhruba pět minut bez rukavic v silném větru a zhruba mínus deseti zmrazit prsty. Pomalé rozmrzání mi pak připadalo, jako by se mi nějaký mikroskopický trol zkoušel prořezat nožem z prostředku prstu směrem ven. Paráda, krása, nádhera, fakt. 

Bomby jako od Tysona

Když jsme konečně dokázali znova chytat do rukou i drobnější věci než špalky dřeva, rozjely se hody: kuřecí stehna, opékané brambory, spousta zeleniny, ale taky ještě šunka, rýže, prostě hromada jídla. Poslední výlet je holt poslední výlet, i když peněženka brečí jak o život. Podobná situace se opakovala s večeří, akorát venku začalo pořádné divadlo. Vítr nabíral sílu, kterou jsem v Česku ještě nezažil, venku se nedalo skoro ani chodit, protože když jste chtěli jít po větru, hrozilo, že vás to odfoukne, a když proti větru, bylo to jako dostávat každou mikrosekundu bombu do obličeje jako od Mika Tysona z doby, kdy ještě neměl kérku na ksichtu.

Takže jsme se drželi převážně v chatě, což nikomu nevadilo, protože jsme měli karty, ale i notebook s filmy a s muzikou, nuda teda rozhodně nehrozila. Obzvlášť když se člověk opřel o stěnu a nechal si masírovat záda bouří, která s chatou lomcovala čím dál víc. Poprvé jsem se začal ale bát až kolem pěti ráno, kdy mě vzbudil fakt děsivý kravál, jak vítr narážel do chaty, a ta vypadala, že se každou chvíli nadobro vzdá. Skákaly hrníčky na poličkách, příbory v šuplících, no prostě horor jak vyšitý. Rozhodl jsem se to zaspat, protože bych byl po několika hodinách strachu akorát zbytečně unavený, a navíc by to vůbec ničemu nepomohlo. Až budu velký, chci být pokaždé takhle rozumný. 

 Vánoční večeře 

Druhý den se to trochu zlepšilo, ale i tak jsme sobotu strávili v chatě, protože vítr byl pořád ještě silný a na žádnou túru jsme si netroufali. Sobota byla ale hlavně ve znamení velké vánoční večeře, kdy jsme si upekli celé kuře, brambory, mrkev, připravili hromadu další zeleniny, pak i plněné papriky, vlastní chleba a na závěr čokoládovou buchtu. Docela nám to šlo! 

V neděli bylo už úplně skvěle, takže jsme šli aspoň na chvíli sjíždět kopce na plastových "lopatách" a pak se klouzali na zamrzlém jezeře. Pohodově jsme tak zakončili náš prodloužený víkend, abychom se pak po dvou hodinách čekání na zpožděný vlak a dalších dvou hodinách ve vlaku dočkali hnusného upršeného Bergenu, i když jsme v pátek odjížděli z krásného zasněženého města. Škoda ho!

Zima v Bergenu je super! A lidi taky

Musím říct, že jak mi lezl krkem věčný déšť, tak typický pro Bergen, všechno se zlepšilo ve chvíli, kdy teploty nadobro spadly pod nulu. Místo otravného deště tady teď často sněží, což je mnohem hezčí a zároveň pohodlnější pro běžný pohyb. Sice je pořádná kosa (sice ani ne mínus deset, ale vysoká vzdušná vlhkost způsobená nedalekým mořem teplotu pocitově sráží ještě o dost níže), ale aspoň člověk nemusí pořád skákat přes kaluže za neustálého zápasu s obráceným deštníkem v silném větru.

Sněží! Jupí!

A tak nám ani nevadí, že trochu vymrzneme, když přebíháme z vyhřáté velké kuchyně do klubu, kde jsme si byli včera zahrát fotbálek a vypít nějaké to pivo. Letos naposledy. Klub totiž včera (v pondělí) ukončil svou sezonu, znova otevře až někdy v lednu. O téhle blbé zprávě jsme se dověděli až dnes (v úterý), takže jsme se ani nemohli s klubem pořádně rozloučit, ale musím přiznat, že jsme to pojali velmi zodpovědně, i když jsme o tom nevěděli.

Byl totiž den, kdy jsme se loučili s Marťasem, kterého ale já a mí ostatní kamarádi z Brna uvidíme už v lednu. Podávaly se chipsy, koláč, čerstvě upečené sladké motance, které bohužel vzhledem ke své chatrné slovní zásobě v oblasti cukrářských výrobků neumím pojmenovat, ale taky třeba domácí hruškovice, kupovaná slivovice, domácí víno, kupované šampáňo (samozřejmě se Henri musel hned zeptat, jestli je to pravé šampaňské, takže od té chvíle všichni říkali jenom "šumivé víno") a nějaké to pivo.

Skoro celá naše rozlučková česko-slovensko-rakousko-švýcarsko-holandsko-francouzsko-norská parta

Tahle ďábelská kombinace vyvolala u většiny účastníků rozlučkové party velmi přátelskou a veselou náladu, takže jsme pak v klubu nebyli příliš oblíbenými návštěvníky, protože jsme řvaním GÓÓÓÓÓÓL! po každé povedené akci ve stolním fotbálku rušili soustředění amatérských pingpongistů a hráčů biliáru. Bylo nás ale o hodně víc než jich, takže měli smůlu a na víc než utrápené pohledy se nezmohli.

Dnešek byl taky fajn, objevil jsem v obchodě něco, na co už jsem číhal asi tři dny, takže se mi podařilo udělat perfektní nákup dárků, které nejsou jen obyčejnými tradičními suvenýry s norskými barvami. Těch už doma stejně máme plno po návštěvě mého rodinného příslušníka, který si nepřál, abych se o něm na blogu zmiňoval, takže je zbytečné vozit druhou várku stejných věcí.

Zítra (ve středu) jdeme s Henrim ještě lovit nějaké norské svetry, ale nejsem si úplně jistý, že si chci nějaký koupit, uvidíme. Pak se mrknem na výstavu perníkového městečka, které by mělo být podle organizátorů největší na světě. Já už jsem tam jednou byl, ale nechali nám vstupenky, takže tam s mým spolubydlícím zajdu ještě jednou, fakt to stojí za to. Níže aspoň jedna fotka pro ilustraci, je to zhruba procento všech vystavených výtvorů.

Všude spousta perníku!

Zkouškové (skoro) končí a začíná nejhorší období

Už je to tak. Zkouškové období se nám pomalu chýlí ke konci, což znamená začátek loučení s kamarády, které tady člověk za těch několik měsíců poznal. A je to sakra blbá doba, protože u spousty lidí víte, že je vidíte naposledy v životě.

Povedlo se mi potkat lidi mnoha národností. Znám se s lidma z Indie, Kanady, USA, Ghany, Jižní Koreje, Jihoafrické republiky, potkal jsem i Australana, Novozélanďana, ale hlavně spoustu lidí z "méně exotických" zemí Evropy, jako třeba Francie, Španělsko, Německo, Švýcarsko, Velká Británie, ale taky Lotyšsko, Norsko, Finsko, Polsko, Slovensko a samozřejmě i pár lidí z Česka.

A je to super pocit, když člověk vytáhne paty z malé České republiky a začne poznávat svět, začne uvažovat jinak než jen v mantinelech Evropské unie (nebo nedejbože jenom ČR). Rozšiřování horizontů a získávání nadhledu byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem chtěl jet na Erasmus (pak poznání aspoň kousku Skandinávie, procvičení angličtiny atd.), takže si myslím, že tenhle plán se mi celkem daří plnit.

Ledovec, chaty, lyžovačka, rozlučky

Každopádně věřím, že posledních čtrnáct dní v Norsku si ještě pořádně užijeme. Dneska jsem s Henrim seděl u stolu při večeři a bavili jsme se o tom, že i když už za dva týdny budeme oba dva doma, se svou rodinou a se svými kamarády, musíme si zbytek našeho pobytu pamatovat na celý život.

Takže plánujeme třídenní výlet k ledovci, budeme spát v horských chatách a možná pojedeme i do Vossu, nejbližšího zimního střediska, na jednodenní lyžovačku/snowboarding. Do toho je třeba připočítat spoustu rozlučkových party, které každým dnem začnou a na které se už teď strašně těším, protože když už se máme loučit, tak aspoň ve velkém stylu.

Pořád je co dělat!

A pak už jenom vyřízení formalit na fakultě, uklízení pokoje, vyhazování nepotřebných papírů a balení kufrů. Tuhle činnost fakt nemám rád, protože to pokaždé znamená, že něco končí. Ať už je to odjezd z dovolené, kde jste si užili spoustu srandy, nebo třeba konec půlroční zkušenosti se životem v úplně cizím a neznámém prostředí, kde jste si už parádně zvykli. A doma čekají jenom starosti: diplomka, státnice, uvažování o práci a tak dál.

Nejdůležitější je ale nezapomínat, že zatímco jedna etapa končí, něco nového čeká hned v dalším kroku. Takže se už docela těším, až se na Letišti Václava Havla poprvé zase nadechnu českého vzduchu a začne další série mé vlastní reality show. Pokud všechno dobře dopadne, budeme mít například s Andrejem už třetí rádiový pořad na studentském rádiu Masarykovy Univerzity, tentokrát mnohem více zaměřený na naše extravtipné kecy, ale o to libovější bude muzika, protože ji budeme muset ještě pečlivěji vybírat a třídit. Možná se taky vydám na primární výzkum pro svou diplomku na pár týdnů do zahraničí, no a možná v létě zmizím zase na delší dobu někam pryč z Česka. To všechno je teprve ve fázi plánování a úvah, takže je pořád co dělat, a to je hlavní! 

Su vinař!

Právě mi došlo, že jsem vás ještě neseznámil s největším bizárem celého norského erasmu, kterým je příprava vlastního vína. Vzhledem k tomu, kolik tady stojí nejlevnější flaška vína (kolem 90 NOKů, což je při současném kurzu něco kolem 300 Kč), je mezi zahraničními studenty dost oblíbené "vaření" vlastního vína.

To se tak projdete do Vinmonopoletu, což je síť norských licencovaných obchodů s alkoholem, a koupíte si krabici plnou různých sáčků. Ty pak v různých časových intervalech přidáváte do barelu s vodou. Jen tak mimochodem, nikde jinde kromě Vinmonopoletu nemáte šanci koupit si nic alkoholického kromě piva, pokud nepočítáme bary a hospody. A lidi tady kupodivu neumřeli žízní, takže i kdyby se něco podobného zavedlo v Česku jako důsledek metanolové aféry, věřím, že i my to přežijeme.

Přefiltrované víno

Zpátky k výrobě domácího zázraku:

Vypadá to, jako by to někdo právě vyblil.

Nejdříve nasypeme do horké vody strašně moc cukru a pak hromadu rozinek, v případě bílého vína spolu s nakrájenýma jabkama, aby bylo kvašení ještě trochu vytuněné. Pak se to zavře deklem, nasadí se taková speciální fičura (které se u nás doma říkávalo bulkátko), která zachytává unikající oxid uhličitý a reakcí s vodou ho přeměňuje na kyselinu, což vás zachrání od udušení. Ne ta kyselina, ale ta reakce, chápeme se.

Po několika dnech přidáme různé tekuté i sypké srandy, jejichž názvy nezní vůbec zdravě, no a celkově po deseti až dvanácti dnech a přefiltrování máte plný barel domácího vína, kdy vás litr vyjde zhruba na 10 NOKů, tedy asi 34 Kč. A to se vyplatí! Třeba Španělé toho mají furt plné PET flašky, míchají si to s colou nebo se spritem a chlastají to furt.

Vzhledem k tomu, že je potřeba po každé akci s tímhle domácím patokem myslet na vypití aspoň půl litru vody, jinak hrozí bolehlav velikosti menšího atomového výbuchu, rozhodně bych to nepil denně jako oni, ale tak proti gustu žádný dišputát, však víme. Naštěstí nehrozí vznik metanolu, takže se člověk nemusí bát napít, ale co si budem vykládat, jako Pálava to zrovna nechutná.

Končí sranda, začíná zkouškové

A je to tady, můj první příspěvek o škole. Přichází přesně v pravou chvíli, protože se velmi rychle blíží zkouškové období, nejneoblíbenější část roku pro všechny vysokoškolské studenty.

Plná učebna, všichni sedí a poslouchají... Ano, tohle je obrázek z uvítání na začátku semestru. Teď vypadají přednášky úplně jinak.

Letos by to neměl být takový hardcore jako před rokem, kdy jsem si nacvakal v informačním systému předměty za padesát kreditů, abych v průběhu semestru udělal dva předměty a pak za dva týdny zbouchal pět zkoušek, což vyústilo ve skoro měsíc zimních prázdnin. Nervy tehdy dostaly pořádnou masáž stresem, panikou a vztekem, stejně jako na konci minulého semestru, a vlastně každého předchozího. A taky bylo dost času na dohnání spánkového deficitu, bez kterého by to snad ani nebylo to pravé zkouškové.

Právě jistota nedostatku spánku mi proto zajistila, že mi zaplesalo zatím klidné srdce nad nabídkou místního supermarketu REMA 1000, kterému stejně jako místní říkáme hezky norsky "réma túsn". Obrovská sleva na coca-colu, kdy za pět jedenapůllitrových flašek zaplatíte 50 NOKů, což je zhruba čtyřicet procent běžné ceny, se totiž hodila právě při vytváření kofeinových zásob na zkouškové. Ještě čekám na podobnou super slevu u krabice s redbullem, ale zatím nic. Snad se dočkám!

Moje zkouškové bude letos o dost kratší, než bývá normálně. Čeká mě jedna take-home exam, tedy zkouška, kterou si můžu vzít domů, a jedna oral exam, tedy ústní zkouška. Take-home exam spočívá v tom, že si 28. listopadu v devět hodin ráno přečteme ve školním systému zadání naší zkoušky, a pak máme do 5. prosince nabušit tři až čtyři tisíce anglických slov v podobě jakési eseje na dané téma. Vypadá to zhruba na deset normostran, tedy nic, na co bych nebyl vycvičený pěti roky poctivého datlování na domácí FSS.

Situaci trochu komplikuje fakt, že 4. prosince v 8.45 mám být nastoupený na fakultě před dveřmi číslo 774, kde na mě už budou čekat vyučující z druhého předmětu a ústní zkouška. Ta se skládá z patnácti minut prezentace na téma, které jsme si vybrali a zpracovali už dříve, a z patnácti minut zkoušení znalostí látky z literatury a přednášek.

Plánem je se teď souběžně připravovat na obě zkoušky, zatímco 28. listopadu se začnu soustředit naplno na "domácí zkoušku", a to až do 3. prosince, kdy bych chtěl mít ideálně skoro všechno napsáno, abych pak do rána 4. prosince vyladil poslední detaily pro ústní zkoušku. Po ústní zkoušce se vyspím a nadrtím zbytek domácí zkoušky, abych 5. prosince dopoledne mohl jít vítězoslavně vytisknout dva kusy svého počinu a zanést je na recepci. Tak uvidíme, jak to vyjde. Asi půjdu ještě přikoupit colu.

Čas prchá jak splašená mrcha

Souhlasím s výrokem Zdeňka Pohlreicha, který kromě legendárních hlášek typu "Jsem utahanej jak šňůra vod hajzlu" nebo "S tebou zatočím jak s kolotočem!" přišel i s obsahem mého titulku. Člověk se tady totiž sotva rozkoukal, aby zjistil, že za měsíc už jeho norská mise končí a jede se domů.

A to je škoda, protože jsem si tady už zvykl. Zvykl jsem si na angličtinu s kamarády, zvykl jsem si i na to, že v obchodě nakupuju spíš podle obrázků než podle názvu, protože norsky neumím, dokonce mě už ani tak strašně neprudí věčný déšť. A za měsíc touhle dobou už budu sedět zase v letadle a mířit zpátky do Prahy, tentokrát už na Letiště Václava Havla. A pak domů, po čtyřech a půl měsících zase do vlastní postele.

Co se za tu dobu změnilo v Česku? Řekl bych, že nic. Lidi pořád nadávají na vládu, která tam pořád sedí, akorát se pro uklidnění publika sem tam vymění nějaký ministr. Žádná změna. Holky vyhrály tenisový Fed Cup a kluci možná dneska dotáhnou k vítězství i finále v Davis Cupu, což z nás udělá absolutně nejlepší tenisový národ roku 2012. Za Kladno zase hraje Jarda Jágr a góly tam hrne snad buldozerem. Můžeme děkovat sportovcům za jediný okamžik, kdy je člověk hrdý na to, že je Čech. Jinak ani není moc o co stát, co si budem nalhávat.

A proto doufám, že zase co nejrychleji z té naší zkorumpované žumpy vystřelím někam pryč. Bylo by fajn vrátit se do Norska třeba na celé Ph.D., když tady doktorandi berou víc peněz než v Česku poslanci. Teď myslím oficiální plat, bez "odkloněných" peněz. Asi bych se nezlobil, kdybych si mohl díky platu doktoranda jezdit každý rok klidně v létě na opalovačku na Maurícius a v zimě třeba do Aspenu na snowboard. Trošku jiná liga než terciární školství v ČR. Škoda, že nemáme ropu. Anebo kdyby se aspoň tak nekradlo... Achjo.

Ale na jednu věc se těším: až budeme v lednu volit poprvé v přímé volbě prezidenta. Naštěstí skončí vyhrožování Ivánka, posílání nábojnic a hloupé kšeftaření s hlasy. A hlavně doufám, že to vyhraje potetovaný Franz, ať jsou zase ve světě plné noviny České republiky. To bude teprve prdel!