neděle 23. září 2012

Zvládl jsem Trolltungu! Ale bolelo to.

Dnes vám povyprávím o naší cestě na skalní útvar Trolltunga. A zodpovědně můžu říct, že jsem v životě nezažil obtížnější výlet, navíc se mi málem povedlo vyrobit si poukázku na let vrtulníkem, ale o tom později.

Celé putování jsme začali o půl páté ráno, kdy jsme se sešli na parkovišti u našich kolejí. Naskákali jsme do Julienova auta a jelo se k bergenskému letišti, kde na Juliena čekal první pracovní den. A protože s náma nemohl jet na Trolltungu, půjčil nám aspoň auto, aby nám pomohl ušetřit peníze za půjčovnu. Merci, Julien!

Za volant jsem si teda sedl já, jak bylo domluveno, a vyrazili jsme směrem na Gjermundshamn, kde jsme chtěli chytit trajekt do Årsnes odjíždějící v sedm hodin. Bohužel jsme trochu bloudili a pak se mi nechtělo v cizím autě a cizí zemi jezdit zbytečně rychle, takže jsme na místo dorazili asi deset minut po sedmé. Aspoň jsme měli čas se nasnídat a omrknout trochu okolí, než jsme se v osm nalodili na další z trajektů.

Ráno v Gjermundshamnu


Červánky nad Gjermundshamnem napovídaly, že nás čeká krásné počasí, což se naštěstí vyplnilo. Vyplázli jsme dvěstěpade norských korun za dvacetiminutový trajekt (pět osob + auto) a pak pokračovali přes městečko Odda ještě kousek dál do Skjeggedalu, kde už bylo parkoviště a startovní pozice pro výlet na Trolltungu.

2513 schodů nahoru

Jako prověření psychické odolnosti a taky trochu fyzické kondice sloužily tisíce malých dřevěných schodů podél Mågelibanen, což je něco jako lanovka, ale místo lana jsou tam koleje. Někde jsem četl, že člověk musí vyšlapat 2513 schodů, jinde zase tři tisíce, tak nevím, kolik jich opravdu je. A upřímně řečeno jsem ani neměl chuť je počítat, ještě bych zjistil, že do tolika ani napočítat neumím.

Nakonec jsme se vyškrábali nahoru a já jsem si pořád opakoval slova těch, kteří už na Trolltunze byli: "Nejhorší je první pasáž, pak pohoda."

Jenže bohužel všechno bylo tak trošku jinak. Jako pohodu bych si dovolil označit zhruba hodinu cesty v každém směru, to znamená dvě hodiny pohodové chůze z celkových deseti hodin na cestě. Jenže když se k tomu připočte sníh a hektolitry vody, které doprovázely odpolední oblevu, pohoda je pryč. Po pár hodinách moje boty vzdaly svou voděodolnost, ale aspoň jsem mohl s chutí chodit přes vodu bez ohledu na hledání nějakých vystouplých šutrů a tak.

Konečně!

Po pěti hodinách a dvaceti minutách (a strašně hodně sprostých slovech) jsem se dostal spolu s ostatními do cíle. Všechny výhledy, které jsme si užili předtím, byly oproti tomuhle prostě prd. Kus skály arogantně vystrkuje bradu asi půl kilometru nad zemí jen tak do vzduchu, lidi po šutru chodí, skáčou, dělají na něm stojky a další hlouposti. Za dobu naší přítomnosti nikdo nespadl, ale nepochybuju, že se to už někomu povedlo. Podívejte se, jak to tam vypadá, když se zrovna střídají lidi čekající na svou fotku na kameni.

Trolltunga a já
Trolltunga bez lidí
 Všichni jsme cítili tu obrovskou úlevu, že jsme konečně na místě, a zároveň euforii z dosažení cíle. Jenže někde vzadu mě píchal do hlavy obrovský vykřičník, že jsme teprve v polovině, protože se musíme dostat stejnou cestou zpátky k autu.

Člověk za půlhodinu strávenou u skály vychladl, takže jsem začal cítit studené prsty na nohou a totálně propocené triko pod bundou. Bohužel jsem už neměl náhradní oblečení, protože druhé triko padlo už zhruba po dvou hodinách cesty a na náhradní ponožky jsem zapomněl. Takže bylo důležité se co nejdříve zase zahřát, proto jsme se vydali rychle na cestu zpátky. Ta ubíhala mnohem rychleji, protože byla aspoň podle mě trochu jednodušší a navíc jsme se těšili, až ten očistec skončí.

Málem se to všechno zvrtlo

Zrovna jsem seskakoval z kamene na hromadu sněhu a díval se před sebe na přechod přes řeku, což značilo polovinu cesty za námi po necelých dvou hodinách. Měli jsme o dost lepší čas než na cestě tam, takže jsem se začínal pomalu těšit, že zhruba za dvě hodiny už budeme zase stát u dřevěných schodů, seběhneme je dolů, skočíme do auta a pojedeme konečně zpátky.

Jenže když se mi pravá noha propadla do díry mezi kameny, věděl jsem, že je zle. Stihl jsem akorát zařvat a cítil jsem, jak se celou vahou předkláním dopředu, zatímco mám nohu až po koleno zaseknutou mezi kameny. Chyběl kousek, abych si vyrobil opravdu luxusní zlomeninu. Naštěstí se mi podařilo nějakým zázračným způsobem buďto s nohou pohnout, nebo se nějak zastavit, to si přesně nepamatuju, ale povedlo se mi tu nohu nezlomit. I tak jsem si myslel, že se na místě poseru bolestí, když jsem nohu konečně vytáhl z díry.

Naštěstí se po pár minutách chlazení ve sněhu ukázalo, že jsem schopný si na nohu stoupnout a snad i pomalu chodit, takže černé scénáře s čekáním uprostřed ničeho na to, až někdo za dvě hodiny dorazí do míst, kde by konečně chytil signál a mohl zavolat pomoc, se nekonaly. V norských horách by se fakt docela hodil satelitní telefon nebo vysílačky s přímým spojením na horskou službu. Ale podle toho, jak vypadá moje koleno dneska, den po výletu, se zdá, že mám jenom natažené vazy. Takže to dopadlo dobře.

2513 schodů dolů

I když jsem musel jít pomalu a vypadal jsem u toho jako retard, nakonec se nám všem podařilo dorazit na horní stanici Mågelibanen v dostatečném předstihu, abychom stihli posvačit, sejít tu nechutnou hromadu schodů, shodit ze sebe mokré hadry a dojet zpátky k trajektu. Nakonec jsme měli na trajekt rezervu přes půl hodiny, kterou jsme strávili odpočíváním v autě a dalším likvidováním zásob jídla.

Sice jsem myslel, že padnu okamžitě po nasednutí do auta, ale nakonec jsem se rozhodl po celou dobu mluvit na Lukase, který naštěstí odřídil cestu zpátky. Já bych to nezvládl, byl jsem úplně vyřízený. Holky se vzadu furt smály, ukazovaly si fotky z Trolltungy a pak zpívaly společně s otřesně starými hity v rádiu, zatímco my s Lukasem jsme vpředu řešili hluboká témata jako výhody a nevýhody automatické převodovky a podobně.

Dokonce jsme viděli sovu a jelena (spíš laň), naštěstí jsme ani jedno zvíře nesrazili, takže Julienův Citroen přežil bez jediného šrámu a zhruba o půl jedné ráno, tedy po dvaceti hodinách, byl náš výlet zdárně u konce. Horká sprcha byla tím motorem, který mě poháněl celou cestu z Trolltungy k autu, takže jsem si ji pak pořádně užil. A koleno přes noc ani nenateklo, takže doufám, že se dám do úterý dohromady, protože jedeme na dvoudenní výlet k ledovci do Hardangeru. Musím se dát dohromady, protože mě to stálo 600 NOKů, takže v žádném případě nehrozí, že bych nejel. Tak uvidíme, jak to dopadne!

neděle 16. září 2012

Česko-norské paradoxy

Už jsem se možná o některých věcech zmínil dříve, ale myslím si, že by bylo fajn je mít všechny pohromadě. Můžete si tak udělat trochu přehled o tom, jak to tady vlastně chodí.

Prvním paradoxem, který mě praští do očí pokaždé, když se dostanu do centra města, je naprostá absence policie. U nás potkáte pochůzkáře od policie nebo aspoň ty smutné měšťáky, kteří se ke státním nedostali, skoro na každém kroku. V Bergenu jsem za ten měsíc a půl, co jsem tady, potkal policajty jenom třikrát, a to když jsem byl dvakrát na policejní stanici (kvůli ztracenému pasu a potom kvůli přihlášení k pobytu nebo něčemu takovému) a jednou v ulicích.

Další zvláštností, která je ale taky spojená s policajty, je prázdné místo za jejich opaskem tam, kde očekáváme pistoli. Tady se prostě zbraně nenosí a tenhle trend udávají hlavně policajti. Těžko říct, jak moc tahle móda frčí i mezi obyvateli, ale naštěstí jsem se zatím do hlavně dívat nemusel (ale to ani v Česku, díkybohu).

Velkým šokem pro Čecha (Moravana, Slezana...) je voda všude kolem. A to nemyslím jenom moře a fjordy, ale taky skoro neustálý déšť, hlavně v září, které je pro Bergen nejdeštivějším měsícem roku. My ze střední Evropy, kteří jsme zvyklí na kontinentální klima sledující (víceméně) pravidelné střídání ročních období, jsme z toho trochu vyplesklí. Mně osobně dělají asi nejvíce problémy právě místa, kde je krajina rozpáraná nějakou vodní plochou. Bohužel mám z dětství ne zrovna nejlepší zážitky z plavby na moři v bouřce, takže občasné jízdy trajektem nemám úplně v lásce. Ale když jsem na palubě a můžu se dívat, jak si to šinem kamsi k pevnině, kterou vidím aspoň na obzoru, jsem v klidu. Mnohem horší to bylo, když jsem musel sedět v podpalubí při jedné hodně rychlé plavbě v mírných vlnách. Pomalu jsem vybaloval z pytlíku na svačinu zbytky chleba a hledal místo, kde bych se blitím nejméně ztrapnil.

Trochu překvapit umí i zvyk zahraničních studentů "oslavně" klepat do lavic po ukončení přednášky. Je to asi něco jako takový přidušený a ostýchavý potlesk, ale je důležité dodat, že tenhle pseudo-aplaus zaskočil i přednášející, takže jsem se ujistil, že divní jsou ostatní a ne já. Aspoň někdy.

Velkou neznámou jsou pro mě chutě místního obyvatelstva. Jejich specialita se jmenuje brown cheese, tedy hnědý sýr. Je to takový napůl taveňák, ale ve formě cihly, který je slaný stejně jako normální sýr, ale zároveň chutná po karamelu. Asi proto je brown. Mně to nechutná, ale oni si na tom ujíždějí fakt ve velkém stylu. Dokonce si to dávají na vafle a navrch přihodí sladkou marmeládu. Děkuji, bliju. Jo a ještě se tady prodávají rybí pudinky. To už jsem ani neměl odvahu ochutnat, akorát se mi vybavila archivní reklama na Flipz, preclíky v čokoládě ("Co vymyslí příště? Sardinky v pudinku?"). Občas si uvědomuju, že mám hodně rád reklamy. A nejvíc mě naserou na Nově, když se tak díváte na reklamy a ty svině vám do toho zničehonic pustí film! (Starý vtip, sorry.)

A poslední věc: kdo nemá gumáky, jako by v tomhle městě nebyl. S gumákama se totiž nejlépe přiblížíte vzhledu domorodého obyvatelstva, protože v dešti to tady nosí všichni a vůbec se za to nestydí. U nás by vás módní policie zašlapala podpatkama do země, tady to má každý těžce na párku. A mezitím v Česku zamrzá MódníPeklo.




sobota 15. září 2012

Debilní pračky!

"Zajdi na blok G, tam je sice menší, ale mnohem méně vytížená prádelna. Nepotřebuješ tam žádnou rezervaci, takže na pračku nečekáš. Normálně přijdeš, naházíš věci a pereš." Jo, to je sice super, ale ještě by chtělo vědět, kde ta prádelna na bloku G je!

Abych vás trochu uvedl do děje: studentské koleje Fantoft jsou v podstatě paneláky různých výšek s různým počtem vchodů. Každý vchod - blok - má své písmeno v abecedě, a to od A do H (myslím). Já bydlím v bloku F, takže jsem to měl do géčka jenom přes chodbu.

"Oukej," říkám si, "sjedu do přízemí a podívám se, kde je prádelna." V přízemí nic, tak jdu do suterénu. Tam taky nic. Možná jsem špatně rozuměl a místo "dží" jako G mi řekli "ejdž" jako H. Jenže v háčku taky žádná prádelna. Vracím se teda do osvědčené prádelny v bloku D, kde je samozřejmě plno: všechny pračky rezervované do 15. hodiny. Oukej, vrazím teda kartu do rezervačního počítače a rezervuju si pračku číslo 7 na 15 hodin. Vracím se poprvé zpátky na pokoj.

Chvíli před třetí odpoledne beru opět do ruky tašku plnou prádla a vyrážím znovu do prádelny. Tam zjišťuju, že ačkoliv jsem měl rezervaci na pračku číslo 7, ta mi odmítá přijmout mou kartu, takže rezervace byla asi neúspěšná. SUPER! I když jsem měl sto chutí zahrát si na vodní kámen z reklamy na Calgon (kdy vodní kámen rozbil naši pračku), šel jsem raději zase k rezervačnímu kompjútru a tentokrát si rezervoval pračku číslo 11 na 16.30. Jestli to ani o půl páté nepůjde, asi se demonstrativně oběsím na prostěradle přímo před pračkou číslo jedenáct a do zubů si vrazím rezervační kartu.

sobota 8. září 2012

Zásek a fjordy

Potká chlap v Bergenu malého kluka, a ptá se ho: "Chlapečku, můžeš mi říct, kdy se dočkám konečně pěkného počasí? Pořád prší!" -"Pane, to já nevím, mně je teprve osm let."

Tenhle vtip docela vystihuje počasí posledních dvou týdnů v Bergenu. Prší každý den, mrholení je v podstatě něco jako v Česku polojasno, nikdo si toho pořádně nevšímá. Ale mně to fakt otravuje život, což se vyznačuje menším zaseknutím se na místě. Nejezdím na výlety, protože na ně nemám náladu, ve škole se nudím a navíc usínám, protože musím brzo vstávat (teda aspoň v úterý, školu na 8.15 by měli na celém světě zrušit, naštěstí jsou v tomhle dostatečně osvícení na naší domácí FSS v Brně). Prostě tady nedělám NIC, protože nemám náladu. Teda kromě posilky.

Takže moje jediné větší vzrůšo za posledních několik dní byl sobotní (tj. včerejší) výlet lodí po fjordech se zastávkou ve vesnici Modalen, kde jsme se otočili a vyrazili zase zpátky. Proto jsem taky nenapsal už víc jak týden nic na blog - prostě se nic zajímavého nedělo. Někdy si říkám, že jsem fakt měl jet na erasmus do Španělska, i když španělsky umím říct maximálně "Neumím španělsky" a ještě jednu strašně sprostou větu, která vždycky všechny ty jižany strašně rozbije. Díky za super ice-breaker, Nosku!

Výlet do fjordů

Na náš celodenní výlet lodí po fjordech jsme vyrazili z kolejí asi v 8.35, abychom kolem deváté dorazili na místo srazu, zatímco v batohu se schovávala svačina na celý den. Sraz byl v 9.20, aby organizátoři stihli do tři čtvrtě na deset "odbavit" všechny přihlášené cestující. To se samozřejmě nemohlo podařit, když registraci zhruba sto padesáti lidí kontrolovali jenom dva studenti. Ale i tak se povedlo jednomu opozdilci přiběhnout pozdě, takže se na loď nedostal.

Jenže přesně v té chvíli se ukázala v čiré formě povaha Norů: kapitán otočil loď manévrem, za který by se nemusel stydět ani mistr světa v parkování kamionů, a znova přirazil ke břehu, aby mohl zoufalý student naskočit, i když přišel asi dvacet minut po plánovaném odjezdu. Klobouk dolů a potlesk vestoje.

Pak už jsme konečně vyrazili na cestu, což znamenalo vytasení připravené zimní čepice a utáhnutí všech šňůrek a zipsů, které jsem na bundě našel, abych si udržel uctivý odstup od studeného větru. Po čtvrthodince loď zvolnila, abychom si mohli v klidu prohlídnout velryby, které se proháněly kolem nás. Když se z reproduktorů ozvalo, že uvidíme velryby, čekal jsem obrovské keporkaky, plejtváky a podobné potvory, ale nakonec ani ti prckové podobní delfínům (celým jménem kulohlavci černí) nebyli úplně marní.

Tady jsou vidět velryby hned u člunu.
Velryby najdete v levé spodní části.
 Sice to na fotkách není pořádně vidět, ale byl to super zážitek. Bohužel jsme neměli štěstí na tuleně, jako měli někteří kamarádi při poslední cestě lodí, ale oni taky myslím jeli ještě dál než my.

Celou dobu bylo co sledovat: ať už okolní útesy, vysoké vodopády nebo třeba skupinu vysmátých frantíků, kterou samozřejmě nemohl bavit nikdo jiný než můj spolubydlící. A když byla fakt kosa, dalo se sejít do podpalubí, kde se člověk mohl ohřát a klidně si k tomu pomoct i čajem, kávou, vaflemi a další nabídkou lodního baru.

Zhruba po čtyřech hodinách cesty jsme se dostali do Modalen. Je to taková malá vesnička, kde je pár typicky norských baráků, obchod s levnýma sušenkama, centrum s knihovnou a bowlingem, ale taky perfektní pláž! Jo a abych nezapomněl: taky je tady v okolí pár vodopádů.Vzhledem k tomu, že se mi nějak natahuje text, jsou níže už jenom fotky s občas vtipným popiskem. Berte to jako fotoromán z bravíčka!

Právě jsme dorazili do vesnice Modalen. Teď se jenom čeká na pípu, aby se narazily bečky (bohužel ne).

Čluny, moře, útesy, vodopády. Pohoda v Modalen.

Až se budu zase v Česku vymlouvat, že nejdu bruslit, protože prší, měl bych si vzpomenout na tuhle fotku.

Naše loď se zboku jmenovala Showline a zepředu Showtime. Záhada!

Tady bych chtěl mít chajdu.

Trocha norského patriotismu a kýče.

Pláž! Skoro jako ta s Leonardem DiCapriem. Akorát chybí Leonardo DiCaprio. Ale je tu Tina!

Pláž z druhé strany. Tentokrát bez Tiny, ale zato s vodopádem a naší lodí.

"Hej, Hylke, udělej nějaké pózy!"

"No jo, ale jaké?"

Tina a Hylke pod jednou střechou

Už jsme si to mašírovali k vodopádu. Ale na mostě musíte přestat mašírovat, jinak by spadl. To třeba Hylke nevěděl a strašně si ujížděl na tom, že se most houpal.

Pozor! Vodopád se rozšiřuje!

Červená barva v Norsku symbolizuje hospodářské budovy. Aspoň to tak prý bylo kdysi.

Na vodopád se stála fronta.

Hylke se na nějaké čekání mohl pěkně zvysoka vy....

...a Tina to pak po něm musela přejet sekačkou.

Celou tuhle bizarní scenerii sledoval taky Henri. A Tina schovávala sekačku.

Už se těším, až jim tam budou chtít přistěhovalci postavit mešitu. Vedle kostelíku se bude skvěle vyjímat.


A zvedáme kotvy!