Problematika života na studentských kolejích

Samozřejmě pro spoustu z vás tady nebudou žádné extra novinky, protože jste si podobných radostí užili taky dost, jenže já jsem na kolejích nikdy předtím nebydlel. A musím se přiznat, že jsem fakt rád.

 

Problém č. 1: smrad a původ smradu

Člověk by si řekl, že dospělí lidi mají aspoň trochu rozumu. Nemají. Častokrát se tak dá potkat po cestě od vchodu až po dveře pokoje takový humus, že se člověk občas bojí, aby nepřidal vlastní nálož, čehož by si nikdo ani nevšiml. Dvakrát jsem ve výtahu dostal takovou ránu do čichových buněk, až jsem si myslel, že je pošlu raději po schodech. Někdo totiž asi nestihl doběhnout na záchod, takže to vypustil v kabině. Naštěstí je ovládání výtahu natolik jednoduché, že jde zvládnout i ve smradu, ze kterého slzí oči.

BUH! s námi a smrad pryč.

Druhým dárkem, jehož nadílka na chodbách se rapidně zvyšuje po pravidelné páteční kalbě v našem kolejním klubu, je parádní abstraktní obrazec na podlaze, který umělci vytvoří za pomocí zvratků a gravitace. Prostě normální grcka, koláč, kosa, tyčka, všichni asi známe. Ale oproti hovnu ve výtahu je to ještě pohoda, protože chodby jsou tady naštěstí docela velké, takže smrad není tak koncentrovaný.

Aby toho nebylo málo, někteří spolubydlící nechávají na společných chodbách další překvapení. Nevím, jestli to je třeba nějaká snaha o kulturní obohacení, ale lidi mého kmene jsou zvyklí odnášet odpadky až do popelnice, nejen před dveře vlastního příbytku. Ale na druhou stranu je nutné přiznat, že si člověk aspoň může trochu potrénovat fotbalové dovednosti a soutěžit, kdo napálí pytel s bordelem na delší vzdálenost.

 

Problém č. 2: stávkující výtah

Když už se s vámi ve výtahu nevozí "hnědý pasažér", častokrát se nemůžete vozit ani vy sami. Za poslední měsíc už výtah nejezdil pětkrát. A před chvílí jsem zjistil, proč. Prý je velmi populární uvnitř skákat a zpívat u toho nějaké podivné francouzské popěvky, což samozřejmě vede k zaseknutí výtahu a jeho nefunkčnosti po celý zbytek víkendu, protože tyhle prasárny se samozřejmě nejčastěji dějí opět v pátek, kdy je party, a v Norsku se o víkendu prostě nepracuje. Zajímalo by mě, jestli by opraváři výtahu o víkendu byli schopní vytáhnout paty z baráku, kdyby ve výtahu uvízli nějací lidi. Ale zkoušet to nebudu.

Není zas tak velký problém udělat dvacet kroků a svézt se výtahem ve vedlejším bloku, nebo udělat zhruba sedmdesát kroků a vyběhnout si schody do pátého patra, ale obojí je zbytečná zdržovačka, navíc spojená s potkáváním zmiňovaných pytlů s odpadky.

 

Problém č. 3: hluk

Kde jsou ty časy z brněnského Obilňáku, kde dělají ožralci kravál maximálně dvakrát do týdne po cestě z hospody. Bydlení u brněnské porodnice mělo spoustu výhod, mezi nevýhody bych zařadil jenom každotýdenní pochodování toho blbečka v kápi, který huláká žvásty o hříšných potratech.

Tady je hluk pořád. Dneska například celý den někdo něco potřebuje natlouct do zdi, ale asi mu to moc nejde, protože v různě dlouhých intervalech tříská kladivem zhruba od desíti ráno až doteď (půl sedmé večer). Před čtyřmi dny, když tady poprvé sněžilo, se zase musela hromada lidí venku koulovat asi do dvou do rána. Ať se v tom sněhu válejí klidně celou noc, ale ať proboha furt neřvou!

Připadám si trochu jako nerudný důchodce, ale prostě mám rád klidné prostředí. Bydlíme už asi osm let na vesnici, v Brně jsem celou dobu bydlel taky jenom na klidných místech, takže jsem si tak nějak zvykl, že je ticho, pokud na tom sám něco nezměním. A taky není nikde nablito, výtahy fungují a všechno je prostě úplně na pohodu. Co by ale za poblitý výtah daly takové děti v Africe! No, nejspíš vůbec nic, protože nic nemají. Takže bych měl být vlastně rád, že nejsem v Africe!

Halloweenská party byla fakt děsivá

V pátek se v našem kolejním klubu na Fantoftu (s originálním názvem Klubb Fantoft) uskutečnila pravidelná hopsačka, diskárna, balírna, no prostě party. A aby to nebylo moc stereotypní, organizátoři se snaží každý týden vymyslet nějaké téma, které nám všem dají dopředu vědět prostřednictvím facebooku či plakátků vylepených všude kolem.

Bu bu bu, ty malá ...!    FOTO: Kira Stratmann

Řekl jsem si, že když jsem zatím převleky a kostýmy naprosto ignoroval, musím to aspoň na ten hloupý Halloween změnit. A tak jsem se domluvil s německou kámoškou Christinou, že před začátkem pátečního veselí se stavím do jejich velké společné kuchyně, kde mě budou čekat barvy na ksicht, takže ze sebe udělám upíra. Nebo něco takového.

Jenže německá puntičkářská povaha zůstala nejspíš před norskýma hranicema, takže jsme se místo sedmi večer potkali až v devět, navíc barvy nikde, k tomu všemu ožralá Kira (další kámoška z Německa) a všeobecný chaos doprovázený němčinou. Kdyby tak viděla Angela Merkel, jaká jí roste budoucnost zachránců eurozóny. Naštěstí tady nemáme moc lidí z Řecka, protože kdyby tohle viděli, na klidu by jim to asi nepřidalo.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo, což je tady v Norsku tak nějak zvykem: prostě počkáme, co se stane, a ono se to většinou stane tak, jak chceme. Kolem desáté se odněkud zjevila bílá barva na obličej, navíc s bonusem v podobě velké piksly s falešnou krví. Sice jsem vypadal možná víc jako mim s rozbitou držkou, ale to je fuk. Důležité je, že se mě lidi báli. Nejlepší trik byl vylézt ze šera na světlo. To se dalo úspěšně praktikovat na chodbě u výtahu a byla to fakt sranda.

Ten vlevo je zatím bez kostýmu. FOTO: Kira Stratmann

Ale mnohem děsivější byla jedna holka, u které si pořád vůbec nejsem jistý, jak ve skutečnosti vypadá. Celý večer totiž měla na hlavě přivázanou látkovou tašku, kterou jenom na některých místech rozřezala a pak zašila, zatímco otvory si nechala jenom na oči. A za stálého míchání přilijte aspoň půl litru falešné krve. To bylo tak šílené! Řval jsem strachy i nadšením zároveň, takže jsem si připadal jako na horské dráze. A protože můj popis není ani zdaleka tak skvělý jako realita, podívejte se na fotku.

Na party byla spousta různých masek a převleků, třeba borec oblečený úplně celý v igelitovém pytli a převázaný provazem, ale stejně mě mnohem víc děsila tahle slečna. Navíc není blbá, protože s sebou nosila v kapse brčko, takže mohla pít, i když měla pořád masku. Stačilo prostrčit slámku mezi švy zašité krvavé huby, a bylo to!

Viděl jsem polární záři!

"Dnes v noci bude vidět i v Bergenu polární záře! Mrkněte se na tyhle stránky a zjistěte, kdy bude aktivita nejvyšší, a vyražte ven!" Zhruba takhle vypadala zpráva pověšená na zdi facebookové skupiny vytvořené pro naše koleje a podzimní semestr 2012. Samozřejmě jsme nejdříve horlivě zkoumali čísla aktivity polární záře a rozdělení mapy světa na jednotlivé pásy podle toho, kdy jdou v dané oblasti vidět ony vytoužené zelené fleky na nebi.
Bergen je v pásu, kde má jít polární záře vidět hodně dobře, když vědci hlásí takovou aktivitu, jaká byla 13. října, k tomu nám do karet hrálo na Bergen neobvyklá jasná noční obloha, takže jsme vyrazili na lov pravého skandinávského zážitku.

Domluvili jsme se, že si půjdem vyvrátit hlavy do nedalekého parku, kde není tolik světla, takže na obloze by mělo jít vidět všechno důležité. Bohužel jsme se nedohodli na tom, že budeme chodit v rozmáčené trávě pokryté jinovatkou, takže jsem si vzal jenom tenisky, čehož jsem litoval asi po dvou minutách od prvního čvachtavého zvuku v botě. Neviděli jsme nic, akorát možná náznaky někde za horizontem, který nám hodně omezovaly všudypřítomné kopce okolo Bergenu, takže jsme se rozhodli jít zpátky.

Naštěstí jsme se z nepochopitelného důvodu asi na dvě minuty zasekli u zastávky naší jediné tramvajové linky, takže se po zaslechnutí nadšeného řvaní ostatních pozorovatelů okamžitě změnil plán a nešlo se zpátky na pokoj, ale na kopec kousek za kolejema, kde byl mimochodem i parádní výhled na město.

Toho modrého paprsku si nevšímejte, nějaká diskoška. FOTO: Martin Navrátil

Bohužel nemám dost dobrý foťák na to, abych pořídil dobré snímky, takže vám tady dám jenom fotku od spoluerasmáka Marťase, který to vzal na dlouhou závěrku pěkně ze stativu. Můžu k tomu jenom říct, že to nebyla ani zdaleka taková bomba, jako bývá na fotkách z National Geographic a podobně (protože jsme sakra daleko od severního polárního kruhu), ale i tak to byl super zážitek a měl jsem na promrzlém ksichtu hodně spokojený výraz, stejně jako všichni ostatní.

Kdo může jezdit ve tři ráno na skútru?

Po delší době je tady zase jeden "hejt", tedy lehce nenávistný příspěvek. Pokud jste pravidelnými čtenáři tohoto blogu, jistě si vzpomenete na patálie s prádelnou, rezervačním systémem a nespolupracující pračkou. Zmíněná problematika je jako vtip Petra Novotného ve srovnání s mým současným trápením. Jinými slovy: vedle skútru ve tři ráno je blbá pračka prostě hovno.

Každou (ale fakt KAŽDOU!) noc za poslední měsíc mě probudí neúnavný řidič skútru, který svůj stroj pořádně vytáčí při příjezdu (nebo odjezdu, já nevím). A to bydlím v pátém patře, takže si nedokážu představit, jak moc bych ho chtěl zabít, kdybych bydlel třeba v jedničce nebo ve dvojce.

Včera to dokonce vypadalo, že tady začne jezdit nějaký okruh jako Valentino Rossi na brněnském Autodromu. Přísahám na svůj levý palec u nohy, že ještě jednou uslyším ten kravál z kozího dechu déle než deset vteřin, tak konečně půjdu zjistit, jak ten dementní skútr vypadá, abych mu mohl ráno nalepit na sedadlo obrovský nápis STRČ SI TEN SKÚTR DO P*DELE!, samozřejmě v několika jazykových mutacích, aby tomu rozuměl i někdo jiný než já.

Chápu, že tento člověk nejspíše nejezdí každou noc na skútru jen tak pro radost, ale nejspíše se vrací z práce (nebo do ní jede). Dokážu i pochopit, že je pro něj ježdění na skútru finančně/časově/jakkoliv jinak nejvýhodnější. Co ale nepochopím asi nikdy, a to ani kdybych žral ginkgo bilobu dva roky v kuse, je důvod, proč neparkuje na parkovišti jako normální člověk. Tam by nikoho neotravoval a těch dvacet kroků ke vchodu na koleje by i válečný veterán doskákal o jedné noze. Horší by to bylo s beznohýma, ale ti na mopedu beztak nejezdí.

No nic, je půl sedmé ráno, dneska už holt neusnu. Tak se mějte a příští příspěvek snad bude o něčem veselejším a snad budou i fotky.

Hylke měl narozeniny!

Náš holandský kamarád Hylke slavil jednadvacáté narozeniny, a tak nás v sobotu pozval na oslavu do společné kuchyně v sedmnáctém patře bloku D. Nejdříve to byla trochu nuda a taková ta konverzační komedie, kdy o nikom kromě svých (už starých známých) kámošů nic nevíte a možná ani vědět nechcete, ale stejně se zdvořilostně ptáte a pak se s předstíraným zájmem divíte, co má ten či onen za záliby, co studuje atd. Akorát si už nepamatujete ani jeho jméno. A to je právě ta komedie.

Vlevo je Eirik z Norska, uprostřed Pedro ze Španělska, ale netuším, jak se jmenuje ten vpravo.

Naštěstí se ale kolem jedenácti začala situace obracet, čemuž napomohlo postupné zhlasování hudby až na úroveň přistávajícího boeingu, což nám přišli několikrát připomenout i obyvatelé okolních pater. A jak jsem se druhý den dozvěděl, nepříjemné dunění prý bylo slyšet i v šestém patře, tedy o jedenáct pater pod námi. Ano, byla to kvalitní narozeninová oslava.

V neděli jsme se dohodli, že zajdeme na nějaké extra výhodné studentské menu do Burger Kingu, pak na bazén a nakonec do sauny. Menu v BK nakonec až tak extra výhodné nebylo, protože věčný žrout Hylke doporučil slečně za pultem, aby toho bylo fakt hodně, za což jsme samozřejmě všichni pořádně zaplatili, ale co už - myslím si, že do fastfoodu tady zase minimálně dva měsíce nevlezu, takže mě ty prachy až tak mrzet nemusí.

Marťas vyjadřuje nadšení, Lori návrat do dětství a Hylke americký způsob pozdravu.

Po dvou měsících jsem si tak dal zase s chutí hranolky, fantu a colu, ale raději jsem vůbec nemyslel na to, jak dlouho budu muset šlapat na rotopedu a běhat na páse, abych všechny ty kalorie vypotil. Je načase znova navštívit posilku, i když moje zhuntovaná končetina ještě asi není úplně ready na běhání.

Na plovárně (bez Marka Ebena) jsme se spíš jenom tak líně váleli ve vodě a občas to proložili nějakým skokem z můstku, abychom si na závěr užili grilovačku v klasické a pak i parní sauně. Akorát místní plavčík byl trochu puritán a vyhnal Lori z naší sauny, i když jsme měli na sobě všichni plavky (ona taky). Větší překvápko však na naši francouzskou kámošku čekalo v šatně, kde zjistila, že jí nějaká závistivá zlodějská svině ukradla boty.

Člověk by to v Norsku nečekal, ale bohužel to je místo, kde se vyskytují i mezinárodní studenti. Nechci se pouštět do narážek na multikulturní obohacování, protože sám jsem taky v Norsku jako mezinárodní student (ačkoliv fakt nekradu, rodiče mě naštěstí vychovali jinak), ale občas se fakt musím za lidský druh stydět. Naštěstí Lori nemusela jít domů bosky, protože se podařilo s pomocí tamní recepční najít nějaké zapomenuté tenisky, které jí jakž takž pasovaly, ale i tak říkala, že pokud na nějaké holce uvidí svoje boty (, které tady nejspíš nikdo jiný než ona mít nebude, protože jí je poslala máti z Francie), tak ji zabije.

Uvidíme, jak to dopadne. Každopádně vím, že příště už budu ignorovat botník na začátku šaten a boty si zamknu do skříňky s ostatními věcmi. Já bych se totiž jen tak lehce neuklidnil, kdyby mi někdo odnesl klidně třeba i blbé žabky, protože na cizí věci se prostě nesahá!

Dvoudenní exkurze zdárně za námi

Vážení a milí, tak jsem to zvládl! I s nateklou nohou a pohybem válečného veterána jsem úspěšně absolvoval dvoudenní výlet s naším předmětem o skandinávské geografii a podobných věcech.

Byli jsme v muzeu vodní elektrárny, kde byly všechny ty staré stroje, zatímco nové a výkonnější teď krotí vodu o kousek vedle, pak jsme se byli podívat na různé přehrady pro ty vodní elektrárny a tak. No bylo toho hodně, ale bohužel jsme neviděli to, na co jsem se těšil nejvíc: ledovec.

Když jsme byli v oblasti Hardangeru, kde je právě i ledovec, bylo zataženo a všude se válela mlha, takže výhled skoro nula a ledovec nikde. Škoda, na to jsem se fakt třepal od prvního dne, kdy nám Arnfinn ukazoval obrázky z Norska a říkal, že pokud budeme mít štěstí, ledovec uvidíme právě na třetím výletu. A ono prd.

Největší zážitek tak asi pro většinu lidí byl, když jsme se dostavili do jídelny v kempu, kde jsme měli přenocovat, a tam na nás čekal docela bohatý raut s možností sežrat, kolik kdo zvládl, protože milí a hodní norští kuchaři pořád nosili další a další hromady jídla. Měl jsem nějaký slabší den, tak mi stačil jeden talíř, ale náš holandský kamarád Hylke, který žere furt a v obrovském množství, zvládl tři rundy. Ten bastard má největší štěstí v tom, že jeho apetit na něm není moc poznat.

Raut a hladové evropské kobylky

Můj skromný talíř

Pak jsme se za doprovodu mocného funění dokutáleli do našich chatek, kde bylo hodně útulno, akorát ve vrchním patře sloužícím jako ložnice by se klaustrofobici nejspíš moc dobře nevyspali. Osobně taky nejsem úplně nadšený, když se na mě lepí strop, ale naštěstí se mi to při mé výšce nestává moc často. Každopádně chatky byly jinak super vybavené, v přízemí byla na stěně připlácnutá televize, v kuchyni myčka, prostě paráda. Tak bych si představoval i svou chajdu někde uprostřed Norska.

Tamní klima na mě mělo skoro magický vliv, protože ráno mě už zmasakrované koleno skoro vůbec nebolelo. A když pominu ten otok a modřinu skoro až ke kotníku, v podstatě jsem byl úplně v pohodě. Druhý den našeho převážně autobusového výletu jsem teda zvládl bez problémů, na památku vám tady dám ještě pár fotek.

Vesnička s názvem Utne

Výhled z bývalé farmy v Kjeåsenu

Tohle je sice jenom takový prásk přes sklo autobusu, ale strašně se mi tam líbilo.

Další "zasklená" fotka

Tohle už je normální fotka z pikniku v Hæreidu, akorát to trochu zasklila svačící Christina.

Můj první sněhulák tuhle zimu!

Výhled z hráze přehrady Sysendammen

Taky výhled z hráze přehrady Sysendammen, ale na druhou stranu

Vodopád kousek od Hardangerviddy